sobota 28. listopadu 2020

Po 5 měsících jsem se vrátila ke čtení 📚

Jako by to bylo včera, kdy jsem nadšeně psala článek o přečtených knihách za květen a radovala se z toho, že už konečně zase čtu! Kdo mohl tenkrát tušit, že to bude na delší dobu opět to poslední, co přečtu. Po jarní koronavirové pauze se ten šílený kolotoč pracovních a společenských povinností rozjel snad ještě šílenějším tempem a já se v tom všem nadobro utopila. I tady na blogu v tu dobu vyšlo jen pár článků, plno jich zůstalo rozepsaných a já se k ním postupně pomalým tempem vracím...


Knihy byly bohužel to poslední, na co jsem si v tu dobu vzpomněla. A ani návrat ke čtení nebyl tak rychlý a jednoduchý. Začala jsem dětskou knihou, pokračovala autorem, kterého mám osvědčeného a knihou, která nebyla příliš objemově náročná, a skončila jedním ezo motivačním příběhem, u něhož byla jistota, že se s ním nebudu trápit dlouho a určitě ho dočtu.


A tak vítejte u mých přečtených knih za měsíc říjen a listopad. Za tyto dva měsíce jsem přečetla 3 knihy o celkem 515 stranách. Pojďte se spolu se mnou podívat, jaké knihy to byly a jestli stojí za to, si je také přečíst.


Kocourek se vrací

Ačkoliv je tato dětská kniha s kouzelnými ilustracemi určena pro děti přeškolního a mladšího školního věku, já z ní nemohla spustit oči od prvního pohledu. Narazila jsem na ni v létě, když jsme s Kubou vyrazili na pouť do Police nad Metují a jedním ze stánků (mezi hafem s vietnamskými cetkami) byl i ten plný krásných knih a omalovánek. Několikrát jsme prošli, abychom se nakonec vrátili a já do knihy alespoň nahlédla.


První, co mě zaujalo, byl už samotný název. Jelikož máme doma kocoura, nedokážu si představit, že by se ztratil! Druhý impuls byly opravdu krásné zimní ilustrace. Snažila jsem se vám něco nafotit i sem, tak můžete posoudit sami. A když jsem si přečetla anotaci, bylo jasno a já si knížku odnášela domů.



Myslím si, že toto je jedna z těch knih, které určitě děti zaujmou. Příběh je zajímavý a napínavý. Celou dobu držíte kocourkovi palce, aby našel cestu zpět k mamince, i když víte, že si samozřejmě za to, že se ztratil, mohl sám. Příběh končí happy endem, nese v sobě ponaučení a písmenka jsou dostatečně veliká pro první čtení. Na 100 % doporučuji!



Najdi mě

Do příběhu Olivera a Elia jsem se kdysi zamilovala jak v knižní, tak filmové verzi. Miluju ho natolik, že kniha se samozřejmě zařadila mezi mé nejoblíbenější a film jsem viděla minimálně 10x. Jakmile jsem zjistila, že má vyjít pokračování tohoto příběhu, věděla jsem, že si ho potřebuju přečíst, protože moje srdce bylo od té doby rozbité a já chtěla, ne - potřebovala vědět, co a jak bude dál. Kamarádka Denča mi knihu věnovala a já se po celkem slušných recenzích vrhla do čtení.


A panebože, panebože, panebože! Stejně jako u série Pohřebiště zapomenutých knih, kdy jsem u dalšího novýho dílu měla pocit, že se vracím domů a setkávám se s přáteli, s kterými jsem se dlouho neviděla, jsem i u Najdi mě pociťovala přesně to samé. Zamilovala jsem se od prvních stránek a pozorně hltala každé další slovo, větu a stránku, kterou André Aciman napsal.


Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž každá je věnovaná jedné z postav, které známe už z prvního dílu. Začínáme pokračováním života Samuela, otce Elia, poté se přesouváme k samotnému Eliovi a končíme u Olivera. Kniha je plná nádherných myšlenek, úžasných dialogů, lásky, oddanosti, citů... Já to prostě miluju a musím se přiznat, že i když jsem si myslela, že nejvíc vyřízená budu z příběhů Elia nebo Olivera, nakonec mě nejvíc dojal a zasáhnul příběh Samuela. Tohle byla vážně nádhera.



Teď momentálně přemýšlím, že bych si Dej mi své jméno pořídila v pevné vazbě, aby mi ladilo i k Najdi mě a další knize od autora, Enigmatické variace, kterou si rozhodně také chci pořídit. Ta uvidíme, jak to dopadne, ale vám, kdo jste se zamilovali do Dej mi své jméno, určitě Najdi mě doporučuji. Je to láska ❤


Světlonoška

Ke Světlonošce jsem se dostala vlastně úplně náhodou. Není to kniha, kterou bych měla v knihovně, ale jelikož se odehrává v období Vánoc, upozornila mě na ni na Instagramu Péťa. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem ji stopro už někde viděla a došlo mi, že ji četla mamka. Mamce jsem zavolala, ta mi to potvrdila, že ji doma má a dovezla mi ji, když k nám jela na návštěvu.


Věděla jsem, že tématicky a žánrově je to něco, co já moc nevyhledávám. I když by se prý mělo jednat o psychologický román určený především pro ženy, absolutně s tím nesouhlasím. Psychologický román je opravdu něco naprosto jiného než ezo motivační text a o stereotypním označení jednoduchého a nepříliš náročného příběhu jako o ideálním románu pro ženy se radši ani nevyjadřuji. Ke knihám od nespisovatelů také bývám často skeptická, jelikož tyto tituly bývají většinou narychlo splácané, nedomyšlené, pořádně zpracované a na stylu autorů je vidět jejich nevypsanost. A bohužel i v tomto případě se mi to potvrdilo.


Skoro celou dobu čtení mi přišlo, že je příběh strašně povrchní, nedostáváme se vůbec do hloubky, vše je jen tak naťuknuto a navíc napsáno velice jednoduše. Hlavní hrdinka na mě působila jako takový typický všeználek, který všude byl a všechno ví nejlíp. Přiznávám se, že mi často lezla na nervy. Tématicky tam na mě bylo i moc té ezoteriky a motivování a podobných věcí, já na tohle prostě nejsem. Ale! Vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná se v době čtení moc soustředit na složitější příběhy, nakonec jsem asi byla i ráda, že jsem si knihu přečetla. Přelouskáno jsem měla opravdu za chvilku a pokud tento žánr vyhledáváte nebo nejste příliš vášnivý čtenář beletrie, myslím, že by se vám Světlonoška mohla líbit. Hodnocení má totiž (pro mě naprosto nepochopitelně) opravdu vysoké jak na cbdb.cz, tak na databázi knih.


Během listopadu jsem nakonec rozečetla ještě jednu knihu, ale vzhledem k jejímu rozsahu o více než 500 stránkách bylo celkem jasné, že ji dočíst nestihnu. Nechci opět nic zakřiknout, ale vypadá to, že se snad pomalu, ale jistě vracím zpět. Vím, že letos budu mít nejvíc přečtených knih dětských a že asi absolutně nemá smysl psát takový ten klasický shrnující článek o nejlepších a nejhorších přečtených knihách roku 2020, i když hned dvě letošní přečtené se dostaly mezi moje top. Knižní výzvu z databíze knih jsem samozřejmě také nesplnila ani do poloviny, ale ještě ten článek rozmyslím a uvidíme, co ze mě v lednu vyleze. 

Mějte se krásně a já se jdu vrhnout na všechny ty rozepsané články za poslední půlrok, ať to tu aspoň trochu ožije :)

Vás Andreják

3 komentáře:

  1. Jo čtecí krize, tak s tou jsme velké kamarádky. Ale je pravda, že teĎ se snažím číst aspoň pár stránek, co nejčastěji to jde. Ono psaní závěrečně práce má svá pozitiva :D Ona se ta chuť ke čtení a psaní časem vrátí ;) A ty ilustrace k Kocourkovi jsou boží! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Měla jsem to hodně podobně, loni v létě i letos v létě. Sakra, tenhle příspěvek už je hodně starý, a i když sleduji tvůj instagram, trochu mi chybí tvé větší rozepisování! Doufám, že se máš dobře, a do nového roku ti přeji vše krásné, hodně výletů, inspirace, ale také klidu s knížkou a čajem. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem se ke čtení zpátky vrátila trochu nedobrovolně a mohl za to neoprávněný vyhazov z práce, který jsem dostal před mateřskou. Řešila jsem to přes jednu agenturu, protože jsem si říkala, že takhle to fakt nejde. To jednání mého zaměstnavatele bylo fakt hrozné. Ale zase toho volného času bylo dost, tak mi to pak přestalo vadit.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za vaše komentáře a zpětnou vazbu :)
Vždy se snažím na všechny odpovědět, ale kdyby to nebylo hned, tak prosím chvilku vydržte <3

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...