Takový byl únor 2016

Nejkratší měsíc roku, i když letos obohacený o jeden den navíc, máme skoro za sebou. Bohužel jsme se už nedočkali sněhu (pokud nepočítám těch pár dní decentního sněžení), zato jsme se v první půlce měsíce dočkali teplého, slunečného počasí a díky tomu taky epidemie chřipky. To jsem pocítila hlavně v práci, kde nám odpadla půlka kolegyň a s těma, co tam zbyly, jsme to nějak pytlíkovaly 14 dní. Díky tomu jsem si opět zkusila, jaké to je být recepční. V jednu chvíli jsem už měla nervy tak na pochodu, že jsem se rozhodla objednat si ten svůj slibovaný wellness pobyt. V Kutné hoře jsem nikdy nebyla, takže bych to spojila i s výletem po památkách, už jsem se začla těšit a pak mi přišel e-mail, že nemaj ani jedno volný místo do konce dubna :D. Když se daří, tak se daří. Aby mi to nebylo líto, tak jsem si aspoň objednala čtvery letní boty. Nakonec jsem teda místo válení se ve vířivce půlku měsíce pročetla, což taky není k zahození. To jsem ještě netušila, že se mi nakonec podaří objednat jiný wellness pobyt kousek od Seče, takže vyrážíme s mamkou koncem března tam :).
Opět jsem se snažila sejít s kamarády, takže jsme zašly s kolegyní na oslavu jejích narozenin, stavila se u ségry na pizzu a taky jsme šli na večeři s přáteli. Nakonec se z toho vyvinula pěkná hurá akce, kdy jsme v noci skončili na Bílé věži. Úžasný večer! Nesmím taky zapomenout na sv. Valentýna, o kterém jsem vám psala spešl článek, výlet do Pekla (o kterém teprve článek bude) a úžasný hokejový zápas s Libercem, který byl snad ten nejlepší, co jsem vůbec za ty 2 roky zažila.
Co se týče blogu, tak i tentokrát jsem napsala mnohem víc článků, než jsem si vůbec dokázala představit, a blogování mě baví čím dál víc. Už teď mám zveřejněno víc článků, než co jsem napsala za celý minulý rok, což o něčem vypovídá :). Bohužel jsem ale při psaní tohoto článku zjistila, že jsem si všechno užívala natolik, že jsem nic nevyfotila :D, takže přináším dnes jen pár fotek.

Krásný vstup do března vám přeji.

Váš Andreják

Začínáme klasickým pohledem z okna z práce - tady je vidět nakolik postoupila stavba Auparku :)



To jsem takhle jednou přišla dom a Kuba měl radost, že dodělal dlažbu na chodbě, tak jsem se podívala.... a myslela jsem, že ho zabiju :D

Mlsání v práci

Než vylezeme na Bílou věž, musíme se najíst že jo

Bílá věž, nejdřív originál, pak model :D

Valentýnské překvapení :)

Už jsem vám ukazovala svoji peněženku s ptáčkem?

V práci jsem dostala úplatek :D

Tady máme jedno to decentní sněžení

Malý náznak jara. Už se nemůžu dočkat :)

Moje první insta foto :)

Pizza jede!

A to je ona! :D

Po dlouhé době jsme si udělali pěkný večer s Majklíčkem :D

Pózoval velice ochotně

Únorová knižní dávka

Jsem opravdu ráda, že i tentokrát můžu napsat, že se mi moje předsevzetí daří plnit. Snažím se užívat si ještě ty klasický zimní večery, kdy si zapálím svíčky, uvařím si čaj a zalezu si s knížkou do postele. V únoru jsem hodně četla knížky po babičce. Hlavně na vazbách je vidět, že už mají to nejlepší za sebou, slouží však stále dál a doufám, že ještě několik desetiletí budou. Vzhledem k tomu, že se často jednalo o útlé knížky a četla jsem skoro každý den, stihla jsem jich za ten měsíc opravdu hodně - celkem 6. Nejvíc mi dal zabrat Kostičas, který má přes 400 stran. Ani tento měsíc jsem se nevyhla válečné tématice, která mě asi fascinuje úplně nejvíc.

Kostičas
Jediný fantasy, co jsem dosud zvládla, byl Harry Potter (víte, že vyjde pokračování? Juchů!) a pak až Kostičas. Vzalo mě to natolik, že mám v plánu si po příští výplatě koupit už druhý díl Vidořád (celkem bude dílů 7). Pár lidí přirovnává tuhle knížku k sáze Stmívání, což mi ale nepřijde. Příběh i celý imaginární svět je mnohem propracovanější a je pravda, že autorka vymyslela tolik nových názvů, že se v tom zezačátku trošku ztrácíte. Každopádně děj má spád, stále se něco děje, najde se i romantická scéna, která však není nijak bezúčelová a díky ní se opět příběh posouvá dál. Přiznávám, že to asi nebude čtení pro chlapy, jelikož příběh vypráví 19letá dívka Paige a i když je docela dost drsná, je to prostě ženská.

Od začátku do konce
První "knížka po babičce", do které jsem se letos pustila. Cokoliv od Fulghuma jsem si chtěla přečíst už dávno, jelikož si pamatuju, že když jsme měli na střední úryvek jeho textu v učebnici, tak mě to fakt zaujalo. U babičky jsem objevila tuhle knížku o rituálech. Je to moc milé oddechové čtení s pointou a krásným příběhem. Autor se zabývá hned několik rituály, ať našimi soukromými nebo veřejnými, jako je např. svatba, narození dítěte, pohřeb atd. Navíc se s vámi podělí i o své nejsoukromější věci, takže člověk docela kouká.

Veterinář vzpomíná
Velice pěkná knížka, jako stvořená na konec pracovního týdne, kdy si opravdu chcete odpočinout a relaxovat. Neobsahuje žádná složitá souvětí, prostě vás pobaví, ale i poučí příběhy zvířat a lidí ze ZOO. Kolikrát jsem se přistihla, že se fakt směju nahlas. Pro mě to byla skvělá oddychovka po týdnu zápřahu v práci a dozvěděla jsem se plno nových informací.

Petr a Lucie
Přemýšlím, jestli by lidé taky tolik četli, kdyby dnešní autoři psali jazykem, kterým je napsaná tato kniha. Nádherné popisy naprosto všedních událostí, neuvěřitelné metafory a přirovnání, roztomilé dialogy, dlouhosáhlé popisy a filosofování o životě. Obávám se, že plno lidí by asi tenhle styl nudil, ale mě baví a moc. Navíc válečná tématika, to je prostě moje srdcovka <3

Kdo chytá v žitě
Zato styl v týhle knížce mě nebavil ani trochu. Mám překlad z roku 1955 a věřím, že ten slang se možná tenkrát používal, ale dnešní puberťáci prostě takhle nemluví a působí to dost komicky. Každej je kretén a imbecil, pán je stále deprimovanej a mně z toho málem hráblo. Nehledě na to, že sám hlavní hrdina byl dost nesympatickej, tak děj nebyl absolutně žádnej, prostě čtete a čtete a najednou jste na konci.

Velký Gatsby
Není divu, že jsem si musela spravit chuť něčím pěkným. Dloooouho předlouho jsem si tuhle knížku chtěla koupit a přečíst. Byla jsem v kině na filmu a říkala jsem si, jak je možný, že tuhle knihu ještě nemám doma! Obsahuje totiž všechno, co mám ráda: 20. léta, luxus, mluvu, celou tu kulturu... No takže když jsem šla minulou sobotu okolo Levných knih (opět nečekaně), tak jsem si ji prostě už musela koupit a přečíst ji v podstatě na jeden zátah.

Jak jsem tak koukala doma do knihovny, v nejbližší době se určitě nestane, že bych neměla co číst. Bohužel taky existujou Levné knihy (teď mám v plánu si koupil Alkoholy, Stébla trávy a 1984) a různé antikvariáty, takže doufám, že článek o přečtených knihách bude i příští měsíc. Momentálně začínám číst další klasiku a to Markétu Lazarovou. Pokud vás zajímá, co dalšího mám připraveno na březen, tak to je:

- Miláček
- Paní Bovaryová
- Romeo, Julie a tma
- Na větrné hůrce

Zatím se mějte a užijte si krásný víkend.

Váš Andreják

Peru a Bolívie IV. - Treky

Po delší době se vracím ke svému nějvětšímu cestovatelskému dobrodružství svého dosavadního života. Základní info jsem vám napsala tady, tady a tady a teďka se můžeme konečně věnovat výletům a hlavně fotkám.
V Peru a Bolívii jsem byla s partou lidí, kteří rádi vyrážejí na treky. Já se spíš těšila na památky, poznání kultury, lidí, jídla atd. Dopadlo to tedy tak, že nejdřív jsme absolvovali velké treky v přírodě (jeden v Peru a jeden v Bolívii) a za odměnu se pak jelo po památkách a městech. Treky byly třídenní, pro mě velmi náročné, jelikož jsem v podstatě nemohla dýchat. Navíc jsem 14 dní před odletem ani nemohla chodit, takže to se taky na mojí fyzičce dost podepsalo.
Možná někoho překvapí, že v Jižní Americe není moc stromů, jak jsme zvyklí u nás. Prý si to dřív všechno vykáceli a teďka je nějak nenapadlo je znovu vysadit. Naše české lesy mi tam opravdu hodně chyběly a už jsem se těšila, až nasaju tu typickou vůni jehličnanů. Kdybych měla popsat přírodu v Peru a Bolívii, tak by na to stačila tři slova - písek, šutry, džungle. Bylo to něco tak neobvyklého a zvláštního, že člověk se furt nestačil divit.

El Choro

Colca Caňon

TREK COLCA CAŇON

Colca Caňon je jeden z nejhlubších kaňonů na světě. Trasa začíná v Cabanaconde, kam se opět po třech dnech vrátíte. Tady jsme zažili naprosto úžasnou noc, kdy se zrovna slavil nějaký svátek, takže jsme se vůbec nevyspali :D. Navíc jsme tu trasu šli opačných směrem, což znamenalo nejdřív dolů do krásné oázy a pak šíleně strmé stoupání zpět do vesnice.
Člověk by si řekl, že dolů je to pohodička, ale ani dolů to nešlo jako po másle. Hlavně ke konci už se cesta drolila a já čekala, kdy si sednu na zadek. To jsme ještě netušili, že dole pro nás bude sebemeší pohyb peklo, protože jsme se hned zadýchali. Když jsme ale viděli tu nádheru - všude zeleno, nádherný kytky, bazén - tak jsme přestali nadávat :D.
Celou cestu nám zpříjemňovali dva psi, kteří s námi prošli celý trek. Krmili jsme je a dávali jim vodu, jako by byli naši vlastní. Být to v ČR, tak už si je vezeme domů :).
Z kaňonu zpět do vesnice to ale bylo horší. Museli jsme nést velké zásoby vody, jelikož neuvěřitelně pařilo sluníčko, všude byl prach, písek a kameny a nebylo se kam schovat. Hlavně poslední den byl opravdu zkouškou sil a nervů - ten den se musel vyjít 1 km výškovýho převýšení. Nejhorší bylo, když jsme potkávali turisty v sandálech, jak si to běžej dolů a my se plazili proti nim, špatným směrem :D.
Nakonec jsme to došli a máme na památku plno fotek - včetně úžasného Cruz del Condor. Jedná se o vyhlídku, kde vidíte plno (ale fakt hrozně moc) kondorů, využívajících termodynamiky, jak se nad vámi vznáší. Byl to opravdu neuvěřitelný zážitek, jen škoda, že kolem nás bylo hrozně moc turistů, občas i hodně hlučných a celkově to ten dojem kazilo.

Támhle jdeme! A už se blížíme :)

Bazéééééén!

Už máme dost :)

V dálce zasněžené hory :)

Tady melu z posledního :)

Všude plno kondorů :)

TREK EL CHORO

Tento trek začíná v sedle La Cumbre, odkud se jede i známá cesta smrti (o té vám napíšu zvlášť - byl to asi největší zážitek z celého cestování). Hned první den se dostanete na nejvyšší bod tohoto treku 4 880 m n.m. a pak v podstatě jen klesáte. Klesání by bylo docela fajn, kdybyste ale nešli v džungli, kde je šílená vlhkost a cesta nebyla z kamenů a schodů, které se šíleně klouzaly. Tady už jsem si na zadek sedla. Nikoho asi ani nepřekvapí, že jsem přestala opět cítit levou nohu a dojít tento trek byl pro mě nadlidský výkon. Díkybohu za trekové hole! Jinak je to opravdu zápřah na kolena a kotníky, takže na to myslete, pokud se na tento trek vydáte. Pravidelně kolem 15.-16. hodiny navíc začínalo pršet a celou dobu byla velká oblačnost, takže jsme se bohužel nedočkali ani krásných výhledů. Pro mě byl tento trek životní zkušenost a ukázal mi, jak dokáže být člověk silný, když už si myslí, že fakt nemůže. Stejně nakonec ty síly posbírá a cíle dosáhne.

A takováhle mlha byla furt :)

Vydýchávám skoro 5 tisíc m.n.m.

Kuba šel se mnou, ani jednou mě nikde nenechal, za což mu patří můj velký dík.

Lama sem, lama tam :D

Potkali jsme i divoké koně

VŠUDE MLHA!!!

Překvapení :D

Krásné zátiší

Tady nám byla hodně zima :D

Když koukám na tu poslední fotku, tak si říkám, že tam byla snad větší zima, než je teď v ČR :D. Každopádně fotek mám ještě tolik, že přemýšlím, o čem vám napsat přístě. Ještě to pořádně rozmyslím a zatím se mějte krásně! Já už pomalu vyhlížím jaro, už mě ta zima neba! :D

Váš Andreják