Broumovsko pomilionté 💙

Ačkoliv jsou zdravotní procházky do přírody momentálně povolené, do skal to mám bohužel asi 30 km a jelikož nedisponuji autem, můžu akorát tak vzpomínat na poslední výlet. Ten proběhl už před měsícem v rámci našich tradičních narozeninových výprav. Tentokrát jsem slavila já a kam jinam jsem asi tak mohla chtít jet, že jo. Jo, je to tak, opět vyhrálo Broumovsko 💙

Shodou okolností se na ten samý den rozhodl jet na Broumovsko i jeden můj kamarád s partou, který delší dobu žije v Praze a viděla jsem se s ním naposled na podzim před křtem knihy Tamařino souhvězdí. Bohužel jsme se tentokrát viděli na delší dobu naposledy, což nás v tu chvíli ani nenapadlo. Cesta vlakem byla proto celkem veselá, ale na stanici v Adršpachu už jsme se museli rozloučit. Zatímco kluci mířili přímo do skal, my se s Kubou tentokrát rozhodli jít na opačnou stranu - směrem na Křížový vrch.

Doufali jsme, že aspoň v těchto místech bude ještě sníh a opravdu jsme se ho dočkali. Paradoxně to byl první i poslední sníh letošní zimy a na ten další si budeme muset opět skoro rok počkat. Díky počasí jsme ale za celou cestu nepotkali skoro nikoho, což bylo velké plus!

Cesta na Křížový vrch lemuje křížová cesta, která je zasazená do skály

Rozhodli jsme se, že když už jsme na místě, vylezeme až na vrchol Křížového vrchu. Ze začátku to byla celkem sranda, ale když začaly být schody namrzlé, už jsem se tolik nesmála. A to se raději ani nezmiňuji o cestě dolů :D. Každopádně! Výhled z vrchu byl naprosto dechberoucí. Mám odtamtud asi milion fotek a kdyby nebyla tak zatracená zima, tak je to ideální místo na posezení a svačinku. Nevadí, až počasí a koronavirus dovolí, vrátíme se.

Z Křížového vrchu jsme se rozhodli pokračovat až do Zdoňova. Znáte Zdoňovský projekt spolku Živá voda, který se snaží o návrat vody do krajiny? Já se o něm dozvěděla až v práci, kdy jsme měli s p. Malíkem z toho spolku přednášku, a to, že jsme se vydali zrovna sem, nebylo vůbec záměrem. Do Zdoňova samotného jsme nakonec nedošli, ale louky, které prošly revitalizací, jsme procházeli. Naším dalším cílem se stal rozpadlý kostel Panny Marie na Kopečku.

Než ke kapličce dojdete, minete tyto menhiry....

... a kapli sv. Jana Nepomuckého

Pokud máte rádi urbex a místa s atmosférou, tohle vám musím na 100 % doporučit. Celá prohlídka byla tak mrazivě děsivá. Okolo ticho, mráz a jen my dva.

Na Kopečku jsme se celkem zdrželi a jelikož jsme měli v plánu najíst se v Adršpachu, byl nejvyšší čas vyrazit zpět. Kdybychom tušili, že v Ádru bude otevřená pouze jedna restaurace, v které jako bonus byla svatba, asi bychom tolik nespěchali. Docela nás to zaskočilo, protože turistů bylo ve skalách hodně, rádi by se najedli v jedné z těch asi 10 restaurací, ale neměli kde. Nakonec jsme útočiště nalezli v zámku Adršpach a jejich zámecké kavárně, kde jsme si dali jahodový cheesecake a kafe.

Na Broumovsko jsme se vydali ještě jednou těsně před tím, než padl zákaz vycházení. Bohužel jsme tam ale nedojeli. Proč? To se dozvíte v tradičním shrnutí.

Pěkný zbytek posledního březnového dne vám přeji a nenechte se zítra napálit! :)

Váš Andreják

A nakonec jsme se najedli až v Náchodě v pizzerii Galleria :)

Moje tragické (ne)čtení v únoru

V lednu jsem měla celkem slušně našlápnuto na pěkně pročtený rok. Fakt jsem ze sebe měla radost a doufala jsem, že v tempu minima pěti knih za měsíc budu pokračovat i v průběhu dalších dní, týdnů... V únoru jsem ale trávila mnoho času v práci a večer už jsem neměla sílu skoro ani dojít do koupelny, natož číst. 

Tento měsíc proto dopadl celkem tragicky - přečetla jsem 2 knihy, což dělá 584 stran. 

Už v únoru jsem nedokázala soustředit myšlenky, rozbíhaly se všude kolem a v březnu to pravděpodobně vyvrcholilo. Souvisí s tím i to, že jsem nebyla schopna sepsat ani jeden článek a dokonce jsem přemýšlela, že po delší době spojím dva měsíce s přečtenými knihami do jednoho článku. Nakonec jsem ale využila toho, že se s menším počtem knih můžu více rozepsat, takže únorový článek je nakonec tady!

Švadlena

První přečtenou únorovou knihou se stala Švadlena, kterou jsem si pořídila v LK. Tenkrát mě zaujalo propojení období, v němž se příběh odehrává, a módy. Anotace moc neprozrazovala. Hlavní hrdinka se po letech vrací do rodného městečka, z kterého ji obyvatelé kdysi vyhnali. Proč se tak stalo, čtenář předem neví a celý příběh nejen švadleny, ale právě i samotného města, se postupně odkrývá. 

Musím říct, že celá kniha byla napsaná tak zvláštně mrazivým stylem. Příběh se ze začátku tváří jako milé čtení o malém městečku, ale jak postupně obyvatele městečka poznáváte, tím je to celé děsivější. Čekáte, kdy se co zvrhne a stane se nějakej prů*er. Autorka má skvělý dar nadávkovat vám zvraty v okamžicích, kdy to absolutně nečekáte a na čtenáře to má potom doslova wow emoční efekt. A samotné odhalení toho, proč byla hlavní hrdinka vyhnaná? To mě bolelo hodně.

Kniha měla být o pomstě a ač já moc nevyhledávám násilná témata, thrillery nebo i jen detektivky, tohle mi sedlo hodně. Bylo to asi pravděpodobně i jazykovými prostředky. Autorka se třeba nebála užití sprostých slov, ale nijak to s nimi nepřeháněla. Tam, kde měly být, tam byly, ačkoliv jste to třeba v tu chvíli vůbec nečekali. Mnohokrát sklouzávala k naturalismu. Dále popisem různých duševních chorob obyvatel městečka, tragikomicky a satiricky vygradovanými situacemi nebo až ledově klidným popisem různých způsobů smrti... ale to bych už asi spoilerovala. 

Dle komentářů na cbdb.cz kniha asi málokomu sedne a řekla bych, že je určena spíše pro náročnejší z nás, někomu, kdo dokáže hledat mezi řádky a na čtení se musí soustředit. Čtenářům přijde divná, což ona opravdu je, to nepopírám. Pokud vám divnostyl knih, o kterých nevíte, co si vlastně myslet, sedí, myslím, že nebudete zklamaní. Knižní předloha posloužila i k natočení filmu. Ten jsem neviděla, ale slyšela jsem na něj chválu, takže asi tuším, co budu během karantény dělat.

Nalezení ztracené Marty

A pak jsem hnedka sáhla po další knize ze šuplíku - superdivné (v dobrém slova smyslu) a pořízené v LK. Nalezení ztracené Marty jsme s Marge četly v rámci našeho společného čtení a žánrově spadá částečně do magického realismu. Já mám magický realismus moc ráda, miluju to prolínání reálného světa a fantazie a v tomto případě jsem dostala přesně to, co jsem chtěla.

16letá Marta Ztracená pracuje ve ztrátách a nálezech na nádraží v Liverpoolu a celý život se snaží zjistit, kdo vlastně je. Jako batole se jí ujala Matka, náboženská fanatička, která Martu v podstatě týrá. Marta nikdy nemohla opustit areál nádraží, nikdy nebyla ve škole nebo u lékaře... Matka jednoho dne nečekaně zemře a tím se začne roztáčet zběsilý, ale milý příběh o hledání identity velice naivní a nezkušené Marty.

Příběh jako takový byla potěcha pro mou duši. Moc se mi líbilo prolínání více tématických linek, kdy se jedna z nich týkala třeba i Beatles. Co mě ale vytáčela k nepříčetnosti bylo naprosté nadužívání oslovení ve stylu "princezničko, královničko, drahoušku". Skoro na každé straně se nějaké takové oslovení objevilo, takže jsem se na to o to víc soustředila a ke konci ve mě vyvolávalo téměř Pavlovův reflex :D

Jinak knihu hodnotím velice kladně. Nakladatelství Jota je dlouhodobě jedním z mých nejoblíbenějších a jsem ráda, že ani v tomto případě nezklamalo. Závěr knihy byl pro mě velice dojemný a na příběh budu asi ještě delší dobu po dočtení myslet. K sehnání je kdyžtak v LK za pár korun :)

Ačkoliv je moje mysl momentálně zaměstnaná úplně jinými věcmi a zvyká si na nový způsob života, doufám, že si to brzy sedne a já se opět rozečtu. Knihy mi moc chybí, ale asi nemám v současné situaci potřebu prožívat jiný život plný bizáru, protože i ten můj je teďka jak vystřižený z nějakého sci-fi. Je to zvláštní žít to, o čem jsme dosud jen četli, že? A pro nás čtenáře je to asi o to horší, protože "tušíme", jak to většinou končí. Já pevně doufám, že se tyto černé scénáře nenaplní a nakonec to všechno dopadne třeba jako v Harrym. Bude líp!

Mějte se nejlíp, jak dovedete. Hodně čtěte. Zaměstnávejte mysl čímkoliv, co pro vás má smysl. A buďte zdraví!

Váš Andreják

Únor 2020 - poslední měsíc volnosti?

Jsem tu, žiju.

To, že jsem se vám teď měsíc neozvala, nebylo plánované. S tradičním měsíčním shrnutím přicházím s velkým zpožděním, ale co vám budu vykládat. Celá ta situace okolo koronaviru mě trochu vykolejila. Jsem teď doma na home office (díky bohu!) a přijde mi, že práce mám tak nějak více než obvykle. Nedokážu se na nic soustředit, vůbec nečtu... Jako introvertovi mi to, že jsem doma, vlastně absolutně vyhovuje, ale děsí mě, že nevím, jak dlouho na tento nouzový režim pojedeme a co bude. Jsem typ člověka, který rád plánuje a má ve všem pořádek, takže jsem z toho fakt dost rozhozená. Dneska bylo ale venku tak krásně, že jsem se rozhodla nepoddat se pesimismu a zkusit si zlepšit náladu vzpomínkami na únor, kdy "svět byl ještě v pořádku". S Kubou jsme podpořili místní pizzerku, objednali si jídlo domů, já si uvařila odpolední kafe a jdu na to!

Vítejte u únorového shrnutí.

 

- Kuba se nechal k poslednímu lednu uschopnit, tak jsme vyrazili za rodiči do Hradce. Bylo 1. února, venku řvali ptáci a teploměr hlásil 12 °C. Krásný jarní den, až na to, že měly být haldy sněhu a mráz. V Hradci jsme dali trochu dokupy byt v našem domě, který máme teďka na možnost občasného přespání v HK a já odpoledne dostala první krásný feedback ke své práci. Po měsící, kdy se člověk snaží, konečně vidí nějaký výsledek.

-  A hned na magické datum 02.02.2020 jsem přivítala v Náchodě návštěvu! Přijely za mnou bývalé kolegyně. Počasí nebylo nic moc, ale prohlídly jsme si Náchod a zapadly na kafe a oběd :) A doma jsem zjistila, že jsem neudělala ani jednu fotku! Až tak super to bylo :)

Bohužel jsem četla jen decentně a březen dopadl ještě hůř :(

- Únor byl hodně pracovně zaměřený, takže jsem pak skoro 14 dní strávila v práci. Ale! Náchodský deník otiskl moje fotky z vernisáže, napsala jsem článek do hronovských novin, nafotila předávání pamětních listů studentům Univerzity třetího věku, natočila video z krásné výstavy o první republice, s dětma ušila maňásky, zúčastnila se masopustu, domluvila spoustu spoluprací, absolvovala své první školení nebo archeologický výkop...

z přednášky o zlatém pokladu

výstava Staré dobré časy

předávání diplomů

moje první dílna pro děti

tuhle fotku naprosto miluju!

MASOPUST

- Odbyla jsem si poslední dvě návštěvy zubaře a další mě díkybohu čeká až na konci srpna. Jsem ale ráda, že jsem se tam konečně dostala, stihla to ještě před karanténou a momentálně mám zuby v pořádku.

- 16. února jsme chtěli jet s Kubou na tradiční valentýnský výlet, ale jako naschvál se mi spustila taková rýma, že jsme nakonec zůstali doma. Došli jsme si ale na oběd do vedlejší vesnice a aspoň se prošli po okolí. Při té příležitosti jsme se také podívali, jaké škody napáchala Sabine a bohužel zrovna u nás bylo těch stromů popadáno opravdu hodně. Byl to celkem smutný pohled.

:D

Kuba a jeho poloviční palec :) teď už ho nemusí nosit ani zavázaný :)

- Jelikož jsem měla nastřádáno hodně přesčasových hodin, mohla jsem si je i ke konci měsíce vybrat. Využila jsem toho jeden čtvrtek a vyrazila na Broumovsko, které se už v létě stalo mým dalším domovem. V té době jsem ale ještě netušila, kam se tahle moje láska nakonec posune. V srpnu jsem o naší návštěvě Broumovska sepsala článek, v říjnu už jsem se vypravila na svůj první bloggerský presstrip a 20. února mi Honza (kopernikk) předával správu IG Broumovska.

Broumov

- I na ten valentýnský výlet jsme nakonec vyrazili. V sobotu 22. února jsme sedli na vlak a vypravili se do Brna na výstavu zlatého pokladu Inků. Kuba tohle téma naprosto miluje, takže jsem neváhala ani minutu a výlet odsouhlasila. Navíc jsme tentokrát jeli úplně jinou trasou než normálně jezdíváme z Hradce, a tak se už samotná cesta stala zážitke :).

tady jsem si po letech dala žlutou limonádu!

taky jsem si tam koupila boty na jaro/podzim, který teďka vůbec nevynosim...

- Poslední středu v únoru jsem se dostala na svoje první školení v nové práci. Probíhalo v Centru uměleckých aktivit v Hradci a rozhodně doporučuji sledovat jejich webovky, protože jestli jste někdo z okolí HK, tak stojí za to se nějakého jejich kurzu zúčastnit. Já jsem byla na semináři Umění sebevědomé prezentace a hodně mi to dalo. Minimálně jsem zjistila, že nejsem sama, kdo trpí neuvěřitelnou trémou, když má někde vystupovat. 

krásné prostory, kde školení probíhalo

- Na tradiční narozeninový výlet jsme se nakonec vypravili 29. února a nemohli jsme nikam jinam, než do našeho milovaného Broumovska. Užili jsme si tak první a poslední letošní sníh a brzy snad zveřejním i článek, kde se dozvíte, kam přesně jsme se vydali :).

A to je za únor vše. Opět mi přišlo, že jsem vlastně nic moc nezažila, ale když to srovnám s březnem... Přemýšlím, jestli má vůbec smysl shrnutí za tento měsíc psát. Ale jo, asi bych měla mít zaznamenaný takový důležitý milník v životech celé planety. Snad se brzy vše vrátí do starých kolejí, i když to asi tak rychle nebude. Před chvílí jsem zjistila, že nouzový režim pravděpodobně bude fungovat dalších 30 dní...

Co vy? Jak zvládáte současnou situaci? Máte třeba víc času na věci, na které dřív čas nebyl? Čtete víc?

Mějte se tak nějak v rámci možností fajn a snad se tu teďka budeme potkávat trochu častěji :)

Váš Andreják

A ano, v únoru a skoro celý březen jsme ještě měli stromeček :) ... dokonce i s dárkama :D

Na rozloučenou opět Čenda :)