Po 5 měsících jsem se vrátila ke čtení 📚

Jako by to bylo včera, kdy jsem nadšeně psala článek o přečtených knihách za květen a radovala se z toho, že už konečně zase čtu! Kdo mohl tenkrát tušit, že to bude na delší dobu opět to poslední, co přečtu. Po jarní koronavirové pauze se ten šílený kolotoč pracovních a společenských povinností rozjel snad ještě šílenějším tempem a já se v tom všem nadobro utopila. I tady na blogu v tu dobu vyšlo jen pár článků, plno jich zůstalo rozepsaných a já se k ním postupně pomalým tempem vracím...

Knihy byly bohužel to poslední, na co jsem si v tu dobu vzpomněla. A ani návrat ke čtení nebyl tak rychlý a jednoduchý. Začala jsem dětskou knihou, pokračovala autorem, kterého mám osvědčeného a knihou, která nebyla příliš objemově náročná, a skončila jedním ezo motivačním příběhem, u něhož byla jistota, že se s ním nebudu trápit dlouho a určitě ho dočtu.

A tak vítejte u mých přečtených knih za měsíc říjen a listopad. Za tyto dva měsíce jsem přečetla 3 knihy o celkem 515 stranách. Pojďte se spolu se mnou podívat, jaké knihy to byly a jestli stojí za to, si je také přečíst.

Kocourek se vrací

Ačkoliv je tato dětská kniha s kouzelnými ilustracemi určena pro děti přeškolního a mladšího školního věku, já z ní nemohla spustit oči od prvního pohledu. Narazila jsem na ni v létě, když jsme s Kubou vyrazili na pouť do Police nad Metují a jedním ze stánků (mezi hafem s vietnamskými cetkami) byl i ten plný krásných knih a omalovánek. Několikrát jsme prošli, abychom se nakonec vrátili a já do knihy alespoň nahlédla.

První, co mě zaujalo, byl už samotný název. Jelikož máme doma kocoura, nedokážu si představit, že by se ztratil! Druhý impuls byly opravdu krásné zimní ilustrace. Snažila jsem se vám něco nafotit i sem, tak můžete posoudit sami. A když jsem si přečetla anotaci, bylo jasno a já si knížku odnášela domů.

Myslím si, že toto je jedna z těch knih, které určitě děti zaujmou. Příběh je zajímavý a napínavý. Celou dobu držíte kocourkovi palce, aby našel cestu zpět k mamince, i když víte, že si samozřejmě za to, že se ztratil, mohl sám. Příběh končí happy endem, nese v sobě ponaučení a písmenka jsou dostatečně veliká pro první čtení. Na 100 % doporučuji!

Najdi mě

Do příběhu Olivera a Elia jsem se kdysi zamilovala jak v knižní, tak filmové verzi. Miluju ho natolik, že kniha se samozřejmě zařadila mezi mé nejoblíbenější a film jsem viděla minimálně 10x. Jakmile jsem zjistila, že má vyjít pokračování tohoto příběhu, věděla jsem, že si ho potřebuju přečíst, protože moje srdce bylo od té doby rozbité a já chtěla, ne - potřebovala vědět, co a jak bude dál. Kamarádka Denča mi knihu věnovala a já se po celkem slušných recenzích vrhla do čtení.

A panebože, panebože, panebože! Stejně jako u série Pohřebiště zapomenutých knih, kdy jsem u dalšího novýho dílu měla pocit, že se vracím domů a setkávám se s přáteli, s kterými jsem se dlouho neviděla, jsem i u Najdi mě pociťovala přesně to samé. Zamilovala jsem se od prvních stránek a pozorně hltala každé další slovo, větu a stránku, kterou André Aciman napsal.

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž každá je věnovaná jedné z postav, které známe už z prvního dílu. Začínáme pokračováním života Samuela, otce Elia, poté se přesouváme k samotnému Eliovi a končíme u Olivera. Kniha je plná nádherných myšlenek, úžasných dialogů, lásky, oddanosti, citů... Já to prostě miluju a musím se přiznat, že i když jsem si myslela, že nejvíc vyřízená budu z příběhů Elia nebo Olivera, nakonec mě nejvíc dojal a zasáhnul příběh Samuela. Tohle byla vážně nádhera.

Teď momentálně přemýšlím, že bych si Dej mi své jméno pořídila v pevné vazbě, aby mi ladilo i k Najdi mě a další knize od autora, Enigmatické variace, kterou si rozhodně také chci pořídit. Ta uvidíme, jak to dopadne, ale vám, kdo jste se zamilovali do Dej mi své jméno, určitě Najdi mě doporučuji. Je to láska ❤

Světlonoška

Ke Světlonošce jsem se dostala vlastně úplně náhodou. Není to kniha, kterou bych měla v knihovně, ale jelikož se odehrává v období Vánoc, upozornila mě na ni na Instagramu Péťa. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem ji stopro už někde viděla a došlo mi, že ji četla mamka. Mamce jsem zavolala, ta mi to potvrdila, že ji doma má a dovezla mi ji, když k nám jela na návštěvu.

Věděla jsem, že tématicky a žánrově je to něco, co já moc nevyhledávám. I když by se prý mělo jednat o psychologický román určený především pro ženy, absolutně s tím nesouhlasím. Psychologický román je opravdu něco naprosto jiného než ezo motivační text a o stereotypním označení jednoduchého a nepříliš náročného příběhu jako o ideálním románu pro ženy se radši ani nevyjadřuji. Ke knihám od nespisovatelů také bývám často skeptická, jelikož tyto tituly bývají většinou narychlo splácané, nedomyšlené, pořádně zpracované a na stylu autorů je vidět jejich nevypsanost. A bohužel i v tomto případě se mi to potvrdilo.

Skoro celou dobu čtení mi přišlo, že je příběh strašně povrchní, nedostáváme se vůbec do hloubky, vše je jen tak naťuknuto a navíc napsáno velice jednoduše. Hlavní hrdinka na mě působila jako takový typický všeználek, který všude byl a všechno ví nejlíp. Přiznávám se, že mi často lezla na nervy. Tématicky tam na mě bylo i moc té ezoteriky a motivování a podobných věcí, já na tohle prostě nejsem. Ale! Vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná se v době čtení moc soustředit na složitější příběhy, nakonec jsem asi byla i ráda, že jsem si knihu přečetla. Přelouskáno jsem měla opravdu za chvilku a pokud tento žánr vyhledáváte nebo nejste příliš vášnivý čtenář beletrie, myslím, že by se vám Světlonoška mohla líbit. Hodnocení má totiž (pro mě naprosto nepochopitelně) opravdu vysoké jak na cbdb.cz, tak na databázi knih.

Během listopadu jsem nakonec rozečetla ještě jednu knihu, ale vzhledem k jejímu rozsahu o více než 500 stránkách bylo celkem jasné, že ji dočíst nestihnu. Nechci opět nic zakřiknout, ale vypadá to, že se snad pomalu, ale jistě vracím zpět. Vím, že letos budu mít nejvíc přečtených knih dětských a že asi absolutně nemá smysl psát takový ten klasický shrnující článek o nejlepších a nejhorších přečtených knihách roku 2020, i když hned dvě letošní přečtené se dostaly mezi moje top. Knižní výzvu z databíze knih jsem samozřejmě také nesplnila ani do poloviny, ale ještě ten článek rozmyslím a uvidíme, co ze mě v lednu vyleze. 

Mějte se krásně a já se jdu vrhnout na všechny ty rozepsané články za poslední půlrok, ať to tu aspoň trochu ožije :)

Vás Andreják

Přečteno v květnu 2020

Květen - měsíc, kdy jsem si naivně myslela, jak se mi vrací síla číst. Začalo to celé totiž velice slibně. Se spolužačkou z gymplu jsme rozečetly Šikmý kostel, který mě naprosto pohltil. Jak jsem byla při chuti, vrhla jsem se na knihu, kterou jsem si potřebovala přečíst do práce. Té jsem se sice trochu obávala, jelikož hlavním tématem byla 2. světová válka a ta mi poslední dobou moc nesedí. Příběh Michala Krause se mi ale nakonec líbil hodně a abych si trochu odpočinula od náročnějších témat, proložila jsem čtení jednou knihou dětskou, která mě vyloženě vrátila zpět do dětství. Celkem jsem tedy v květnu přečetla 3 knihy, což je 624 stran.

A pak najednou útlum. Návrat do práce v plné palbě, dohánění restů, příprava velké výstavy, konečně počasí na výlety, čas s příbuznými a kamarády... Nevím, jak jste toto období návratu do "normálního" života prožívali vy, ale u mě šlo čtení na nejhlubší dno žebříčku priorit. Ani vám nedokážu popsat, jak moc mi čtení chybělo a chybí doteď. Tentokrát to ale bylo opravdu jiné, protože ne, že bych měla nedostatek času na čtení, ale já už prostě neměla sílu. Po celém dni koukání do počítače, namáhání mozku, soustředění se atd. jsem se už nedokázala soutředit na stránky knih. Letos tak mám zatím přečteno pouze 13 knih a doufám, že se do konce roku dostanu aspoň na tu dvacítku. 

Nu což, uvidíme, jaký bude podzim, teďka se ale vrátíme zpět o čtyři měsíce a já vám ukážu svůj knižní květen!

Šikmý kostel

Nejsem typ čtenáře, který by propadal trendům. Harryho Pottera dočítám postupně teprve teď, mnoho bestsellerů jsem nečetla vůbec a ani se na ně nechystám, ale v případě prvního dílu románové kroniky ztraceného města jsem udělala výjimku a nelituji ani jedné vteřiny strávené s touto knihou. Tohle mi naprosto vzalo dech! 

Tohle mělo totiž úplně všechno, co na podobné literatuře miluju. Hodně postav, popisy, propletené osudy lidí, kteří nejsou úplně tak dobří ani zlí. Historicky zajímavé okamžiky, které se odehrávají na pozadí životů hlavních hrdinů. Ze své zkušenosti mohu říct, že to, co jsem se dozvěděla během četby, jsme ani v dějepise na střední nestihli probrat. Je to velká škoda a doufám, že v dnešní době už to v hodinách dějepisu vypadá jinak, než že skončíte druhou světovou válkou.

Jsem opravdu moc ráda, že mi tohle tolik sedlo a už teď se nemůžu dočkat dalších dílů ságy. První díl totiž skončil zrovna v takovém okamžiku, že kdyby už pokračování bylo venku, tak běžím hned do prvního knihkupectví a čtu dál.

Pohádky na dobrou noc

Albatros se letos rozhodl udělat radost všem osmdesátkovým a devadesátkovým dětem a znovu vydal knihu, která doprovázela dětství nejednoho z nich. Já jsem ročník 87 a pamatuji si, že hned po revoluci byl u nás velký boom Disneyovek. I my jsme jich měli doma několik a naprosto jsem je zbožňovala. Tenkrát je vydávalo nakladatelství Egmont a bohužel u většiny z nich proběhlo jen jedno vydání a od té doby jsme se i přes obrovský zájem čtenářů dalších dotisků nedočkali. Knihy je proto možné sehnat skoro už jen zázrakem, jelikož je nenabízejí ani antikvariáty. 

Pohádky na dobrou noc (v prvním vydáním s názvem jen "Dobrou noc") se tak po dlouhé době staly snad první vlaštovkou a my se třeba dočkáme i dalších. Přímo tuto Disneyovku jsem já doma neměla, ale záviděla jsem ji všem kamarádkám okolo. Jedná se o krátké příběhy nebo říkanky malého Mickeyho, Minnie, Daisy, Donalda a dalších známých postaviček. Text se prý od prvního vydání liší, ale jelikož já si na něj už nepamatuji, vůbec mi to nevadilo. Dalo by se říct, že mi v tomto případě šlo hlavně o nádherné ilustrace a vzpomínky s touto knihou spojené. A toho jsem se dočkala :)

Deník 1942 - 1945 

Vzhledem k tomu, že jsme v práci po otevření muzea plánovali edukační programy se zaměřením na osud Židů v Náchodě, načítala jsem si k tomu nějakou literaturu. V té době jsme ještě doufali, že školy se do konce června otevřou, bohužel to dopadlo jinak, ale já rozhodně nelituji, že jsem si Deník 1942 - 1945 přečetla.

Románové zpracování druhé světové války je pro mě poslední roky utrpením. Co se týče deníkových zápisů, tolik zkušeností nemám. A už vůbec ne z pohledu 15letého chlapce. Michal Kraus je náchodský rodák, který v 15 letech přežil holocaust a několik pochodů smrti. Nakonec málem zemřel na tyfus, ale naštěstí se včas dostal do dobrých rukou a z nemoci se zotavil. Ihned po nabrání sil začal zaznamenávat své vzpomínky na období, kdy se z dítěte v podstatě přes noc stal muž, který se o sebe musel postarat sám.

 

Významným plusem deníků je autorova autentičnost z dětského pohledu, jelikož byly sepsány ihned po návratu zpět domů. Míša Kraus měl vše ještě v čerstvé paměti a ke vzpomínkám se tak nevracel jako většina ostatních autorů vzpomínkových deníku až po několika i desítkách letech. Text je navíc doplněn jeho kresbami.

Pan Kraus neměl v plánu tento deník vydat pro širokou veřejnost. Nakonec ho přesvědčila naše kolegyně z muzea, která se postarala i o redakční úpravy, poznámky a zpracování příloh. Do Náchoda se sám autor několikrát vrátil a jeho rodinu připomínají na náměstí tzv. Stolpersteine, které byly položeny v srpnu roku 2016.

A máme za sebou poslední knižní článek na delší dobu. Blog teďka žije v nějakém svém vlastním vesmíru, jelikož tu buď přemýšlím o tom, co bude, nebo se vracím zpět a doháním resty z uplynulých měsíců. V offline světě ale stále žiju přítomným okamžikem a řeknu vám, že je to ohromně naplňující. Září bylo měsícem ohromných změn, prozření a vděku. Jsem ráda, že jsem se trochu uklidnila, hodně jsem osekala pracovní tempo a užívám si toho, co ten den nabídne.

Snad jste si pořádně užili prodloužený víkend, i když pršelo. Já měla v plánu číst, ale osud mi opět přichystal úplně jiný program. Dřív bych byla naštvaná, že jsem nestihla, co jsem chtěla, teďka jsem šťastná za cokoliv, co mě potkalo.

Mějte se krásně a prožijte podzim přítomným okamžikem.

Váš Andreják

Prázdninový červenec 2020

29. června jsem tady na blogu odstartovala prázdniny a do 25. srpna jsem se tu neukázala, což o něčem svědčí. Letošní prázdniny byly prostě pecka a i když jsem si udělala takovou svoji fotogalerii na IG, stejně to potřebuji mít sepsané i tady na blogu. Kdo mě čtete už delsí dobu, tak víte, že každoročně je pro mě léto většinou hodně náročné na čas, ale vždycky jsem si našla čas sepsat aspoň 2 až 3 články měsíčně. Letos to byly 2 články za celé prázdniny. Člověk prostě stále zjišťuje, že i když si myslí, že ví, co od sebe a okolí očekávat, objeví se něco, s čím nepočítal. 

 

A tak vítejte u shrnutí prvního prázdninového měsíce roku 2020. Jaký byl? Plný výletů, milých setkávání, slunečných i propršených dní, ale na druhou stranu i práce. Pohodlně se usaďte, jdeme se mrknut na můj červenec!

 

- Hned začátkem měsíce jsem měla první dovolenou a kromě cestování jsem ji využila i k setkání s přáteli, s kterými jsem se kvůli koronavirovým opatřením dlouho neviděla. Setkala jsem se tak s bývalou kolegyní z LK Denčou a dostala od ní dárky k narozeninám, které jsem měla začátkem března. Bylo to super překvapení a vůbec by mi nevadilo to takhle praktikovat i do budoucna :D 

 

- Užila jsem si skvělý výlet s Petrem a Lenkou na Trosky. S Petrem jsem se viděla po dvou letech a i tak jsem měla pocit, že to byl třeba jen měsíc, co jsme spolu mluvili naposledy. Článek o této výpravě si můžete přečíst zde. 

 

- S Kubou jsme se vypravili na pár dní do Orlických hor a bylo to tak boží, že už teďka vybírám podzimní termín, abychom se mohli vrátit!

 

- V práci jsme se vydali na několik exkurzí nejenom do jiných muzeí (např. Regionální muzeum Kolín, zámek Kačina), ale i po okolí Náchoda nebo třeba do náchodského pivovaru Primátor. Bylo to hrozně fajn a klidně bych brala víc takových akcí!

 

 

- Jednu červencovou sobotu jsme vyjeli do Nového Města nad Metují, kde se konaly řemeslné trhy. Kuba si tam vybral knihu k svátku, nakoupili jsme něco málo do domácnosti, naobědvali se a vypravili se se na Juránkovu vyhlídku, kam jsem se chtěla podívat od doby, co jsme se přetěhovali.

 

 

- Párkrát jsem se ukázala i v Hradci, třeba když jsme kamarádce uspořádaly předsvatební večeři. Bylo moc fajn sejít se s bývalýma spolužačkama se základky, s kterými jsem se neviděla několik let! Teď v září zase naopak jezdí všichni za mnou na vesnici. Stihla jsem u nás za těch pár dní tolik návštěv, kolik jsem jich nestihla snad za celý půlrok.

 

Nějak jsem si myslela, že po dopsání tohoto článku už bude léto za námi a já se s vámi budu loučit z vyhřáté postele, protože venku bude sychravo a pravý podzim. A ono prdlajs! Venku léto v nejlepší formě :D. Takže hurá ven, užívejte teplé počasí, dokud to jde a těším se s vámi brzy zase na čtenou.

Váš Andreják 

PS: Bojuju s nastavením nového bloggeru, tak snad to nebude boj na dlouhé lokte a článek je jakž takž čitelný.