Jak jsem si urovnala priority

Výzdoba mého deníku na tento půlrok

Na vejšce jsme v rámci semináře měli určit, podle čeho budeme jednou vybírat své budoucí povolání. Pamatuji si, že většina lidí měla na předních místech peníze. Když jsem se zmínila, že bych ráda hlavně dělala něco, co mě bude bavit, měla kolem sebe přátelský kolektiv a nemusela dojíždět přes celou republiku, tak na mě ostatní koukali dost nevěřícně.

Z vejšky jsem už 5 let a celou dobu pracuju. U nás neexistovalo, abych delší dobu byla bez práce, protože by se o mě nikdo nepostaral, peníze jsou holt potřeba. Proto jsem si prošla různýma místama, jeden čas jsem se živila i jako hodně opovrhovaná operátorka u T-Mobile nebo pokladní. No řeknu vám, hodně často jsem vzpomínala na své sny a brigádu v knihkupectví, kde jsem tenkrát měla asi 48 Kč na hodinu, ale byla to ta nejlepší brigáda v mém životě! a furt si říkala, že je tohle přece jenom nějaké přechodné období. Člověk musí zatnout a vydržet a ono to jednou přijde.

A pak to najednou opravdu přišlo. Před dvěma lety jsem sehnala práci snů - sice ne obor, který bych chtěla dělat, ale požadavky z vejšky se splnily. Najednou jsem měla kolem sebe super lidi, dojezd do práce nebyl tak hrozný, tempo nebylo vražedné a byla jsem fakt šťastná. Samozřejmě to bylo na úkor peněz, ale nikdy jsem si na to nestěžovala, dokázala jsem s tím vyžít.

Jenže jak už to bývá, nároky se pomalu zvedají, lidé odcházejí, plat zůstává. Najednou člověk zjistí, že je v práci místo 8 hodin denně 10 a více hodin. Je jasné, že nikdo nechce zklamat, a tak opět zatne zuby a jede podle požadavků. A pak se jedno odpoledne zhroutí ve městě....

Pokouším se o tzv. doodling, hrozně mě to chytlo, ale je se co učit

Teď tu tak ležím v té posteli a říkám si: Stálo mi to vůbec za to?
Mám hodně času přemýšlet a najednou zjišťuju, že mě přece hrozně baví psát blog, že mě baví kreslit a vyrábět deníky, že si chci číst a jezdit na výlety a poznávat svět a být se svým přítelem....
Když  to teďka zpátečně vidím, jak jsem se opět zpronevěřila svým představám, je mi z toho fakt na nic. Život jde ale dál, čeká mě teď konečně měsíční dovolená a doufám, že si tam pořádně odpočinu a urovnám myšlenky. Buď pak zase zatnu zuby a budu čekat, až se to uklidní, nebo třeba dám výpověď, začnu se opravdu živit něčím, co mě baví a najednou mi to nepřijde jako povinnost a budu to dělat ráda :)

Tímto článkem bych se s vámi ráda na měsíc rozloučila a také hrozně moc poděkovala za vaše komentáře. Jedu opravdu vypnout mimo civilizaci, kde asi nebude ani připojení na wifi, ale po návratu určitě připravím článek z mých cest.

Pěkný start nového týdne.

Váš Andreják