📚 Přečetla jsem v lednu 2018 🔖

Ani nevíte, jak já jsem se těšila na shrnutí přečtených knih za leden. Povedlo se mi totiž něco, co už dlouho ne, a to přečíst 10 knih za 31 dní. Leden je prostě tak mrtvej měsíc, že musí číst i ten největší odpůrce knih, protože co jinýho by se tak asi dalo dělat? Možná ještě posedávat v kavárnách (a u toho číst! :D). Trhla jsem tím pádem svůj loňský rekord nečekaně také lednový a to o 1 knihu. Celkem to máme 2940 stran, což není tak moc, ale prostě DESET knížek, chápete to? :D Fakt mám ze sebe radost.

Dívka z inkoustu a hvězd
Loni se mi podařilo rok odstartovat knihou, kterou jsem nakonec zařadila mezi 5 nejlepších knih roku 2017. Tak trochu jsem doufala, že se mi něco podobného povede i letos, takže jsem vybírala a vybírala, až jsem vybrala Dívku z inkoustu a hvězd a pravděpodobně jsem přebrala. Ale nebudu předbíhat, vezmeme to pěkně popořádku...

V první řadě musím pochválit nápad. Autorka vymyslela krásný nový svět se svými vlastními názvy a mapou, což mě baví vždycky. Jenže ten nápad se jí bohužel nepodařilo rozvinout natolik, aby kniha zaujala náročnějšího čtenáře YA. Nakonec se z toho totiž i přes velký potenciál vyklube kniha pro děti, napsaná tak nějak narychlo a letem světem. Díky tomu se četla velice snadno a rychle a zas na druhou stranu musím říct, že třeba i díky té nenáročnosti naláká děcka, která moc nečtou. Bohužel autorka moc nepropracovala charaktery postav a člověk neměl šanci poznat hlavní hrdiny pořádně. Některé situace nedávaly moc smysl, ale jak říkám, pro děti, které se teprve se čtením seznamují, je ta kniha ideální.

Co ale pochválit musím, je krásná grafická stránka knihy. Bohužel se mi ale mnohem víc líbila obálka pro předčtenáře, kterou jsem vídala na IG, než finálová verze prodejná v knihkupectvích.
Já osobně jsem si knihu moc přála a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Po dočtení je to pro mě ale spíše průměr a hlavně teda nechápu, jak to mohlo porazit nejnovějšího Harryho Pottera. Toho jsem totiž měla tu čest číst v lednu taky a fakt se to nedá srovnávat.

Stín větru
Páni, tak tohle bylo něco. Podobnou knihu jsem asi ještě nečetla a tak nějak jsem si říkala, jestli ještě někdy číst budu. Pak jsem ale zjistila, že Stín větru je první kniha celé série a trochu se mi ulevilo :D.

Dostala jsem se k ní přes Lauru Sněžnou a magický realismus. Ten mě totiž v prosinci tak okouzlil, že jsem začala vyhledávat v mojí knihovně knihy ve stejném duchu. A výběru téhle naprosto nelituju. Od prvních stránek mě totiž naprosto pohltila. Měla úplně všechno - prvky několika žánrů, příběh promyšlený do posledního okamžiku, magično, slzy i úsměv. Muselo to stát strašně moc usilí něco takovýho vymyslet, až si říkám, jak dlouho tohle musel autor psát. Není náhodou geniální?

Zafónománii celkem chápu :D

Hlavně bych ale teďka nejradši jela do Barcelony a prošla si ta místa zmíněná v příběhu. Dokonce jsem si na Avenida Tibidabo našla adresu s tou prokletou vilou, kolem které se děj hodně točí, a světe div se, ona tam opravdu stojí! :D dokonce mám pocit, že tam byl zas inzerát, že je na prodej... No, pohltilo mě to fakt hodně :D

Povídání o pejskovi a kočičce
Pejsek a kočička je klasika všech klasik a já se potupně přiznávám, že jsem je četla poprvé až teď ve třiceti. Pravděpodobně mi knížku kdysi dávno předčítali rodiče nebo prarodiče, ale z toho si samozřejmě pamatuju úplný prd. Kdybych si ji pamatovala, tak by mi určitě došlo, jak neuvěřitelně je ta knížka vtipná. Bavila jsem se u ní ale nejenom já, ale i naši zákazníci, když jsem jeden příběh přečítala nahlas v práci.

Co mě taky překvapilo je to, že na to, jak je to letitá knížka, tak jazyk v ní je naprosto srozumitelný. Občas sice narazíte na nějaký ten archaismus, ale není to nic, co by bránilo porozumění textu. Léta knize neubrala na kráse, spíše přidala a já ji rozhodně doporučuji i pro děti v dnešní době.

Pekařova dcera
Tuhle překrásnou knihu jsem četla v rámci výzvy s Marge a mohla jsem ji zařadit i do výzvy z databáze knih pod bod "kniha s válečnou tématikou". Jedná se o román, v kterém se protínají dvě časové linky - přítomnost (cca rok 2008) a minulost (poslední rok 2 sv. v. - 1945). Přiznávám se, že jsem se trochu děsila číst "válečnou" literaturu z LK, zvlášť po zkušenosti s Loutkářem z ghetta. Po přečtení prvních pár stránek jsem se ale ihned uklidnila, protože tohle bylo úplně jiný kafe. Hodně bylo znát, že autorce je téma blízké a hlavně o něm něco ví.

I když byla kniha plná takových těch klasických válečných klišé, aspoň mi přiblížila program Lebensborn, o kterém jsem zatím moc informací neměla. Příběh je navíc vyprávěn Němkou, která měla blízkého přítele přímo v SS. Člověk konečně taky jednou vidí to, co se dělo, očima lidí, kterých se v podstatě válka až tolik "nedotýkala". Díky tomu mě docela vyděsilo to, jak fanatizovaní lidé dokáží přemýšlet, a musím říct, že takové lidi potkáváme i dnes. Zvlášť teďka, kdy probíhaly v krátkém sledu po sobě hned dvoje volby. Bohužel, i v dnešní době je to stále aktuální téma.

Mluv
Jelikož mě Dívka z inkoustu a hvězd docela zklamala, chtěla jsem si přečíst i něco z té kvalitní moderní YA. Ze začátku knihy jsem si ale říkala, jestli to opět nebyl krok vedle. Proboha, co na tý knížce všichni maj? Jak mohla dostat tolik ocenění? Přišla mi taková nějaká odfláknutá, plná jednoduchých krátkých vět, v podstatě o ničem. Vzhledem k tomu, že je ale kniha celkem útlá, říkala jsem si, že vydržím a nějak to do konce přetrpím. Jak jsem ale s Melindou trávila čím dál víc času a pomalu se do příběhu dostávala, atmosféra mě naprosto pohltila a já už najednou začala chápat ty strohé věty, to ticho, tu depresi, která vás nepustí celou dobu....

Škoda, že lidi tu trpělivost s knihou nemají, protože na konci jsem už měla co dělat, abych udržela slzy na uzdě a neřvala jak malá. Co mě ale dojalo ještě víc, byly dopisy od čtenářů, že se jim to stalo taky, že zažili něco podobného. Hodně jsem ocenila i rozhovor s autorkou a tajně doufám, že se dočkáme pokračování Mluv. Tyhle knihy totiž mají smysl a doufám, že se dostanou k co nejvíce čtenářům - věřím tomu, že opravdu mohou pomoct (nejenom těm dospívajícím).

Podivuhovné a krásné soužení Avy Lavender
Tak tohle bylo tak krásný a podivuhodný :D. To snad ani jinak říct nejde. Ačkoliv byla celá kniha v dost tragickém duchu, tak geniální vyprávení autorky z toho dokázalo udělat něco tak milého a okouzlujícího, že snad nejde při čtení propadnout trudomyslnosti.

První polovina knihy je vlastně rodokmen Avy a musím říct, že ačkoliv na to dost čtenářů nadává, tak já jsem byla ráda, že kniha začala zrovna takhle. Díky tomu se mi sama Ava hodně přiblížila a jelikož v knize samozřejmě nevystupuje jenom ona, tak jsem byla ráda, že jsem se seznámila se zbytkem Aviny rodiny.

Tenhle příběh ale pro mě byl nejenom příjemným čtením, ale hlavně potvrzením, že magický realismus byl žánr vymyšlený přímo pro mě. Naprosto jsem se mu oddala a pokud to s ním chcete zkusit i vy, tak mám dobrou zprávu. Ava Lavender se totiž dá se sehnat za pár korun. Na Megaknihách třeba za krásných 54 Kč, takže kdyby se náhodou nelíbila, nebude to taková finanční tragédie.

A proto skáču
Mám neuvěřitelnou radost, že jsem se k téhle knize dostala. Moc jsem nevěděla, co od ní očekávat, takže čtení byla jedna velká neznámá. A celou dobu četby jsem jenom žasla. Už jenom napsání této knihy muselo stát tolik úsilí a času, že si to ani představit nedokážu. Jedná se vlastně o otázky, které hodně lidí co se týče autismu zajímá, a odpovědi přímo od člověka, který s tímto onemocněním musí žít.

A být autistou asi musí být fakt peklo. Co jsem tak pochytila, tak žijete v těle, které vás až tak moc neposlouchá, takže jste jak ve vězení, na všechno se musíte hrozně soustředit a uklidnění najdete jen v rituálech. Občas si vaše mysl nebo i tělo dělají, co chtějí a vy to absolutně nijak neovliníte... Jde s tím pracovat, ale velmi pomalu a s opravdu velkým úsilím. Klobouk dolů nejenom před lidmi s tímto onemocněním, ale také před jejich blízkými, kteří tato úskalí prožívají s nimi. Rozhodně doporučuji všem k přečtení, neobere vás to o moc času a hodně se toho dozvíte.

Will Grayson, Will Grayson
A pak jsem si dala další YA od mého oblíbeného Johna Greena a musím uznat, že takhle jsem se nepobavila ani nepamatuju. Téma sice nijak vtipné není, popravdě jsem dle anotace čekala taky úplně něco jiného, ale s konečným výsledkem jsem vlastně nadmíru spokojená. Dozvíte se, jak to vypadá, když se potkají dva kluci se stejným jménem a zamíchá se jim do toho týpek jménem Drobek Coopek.

Hodně mě překvapil hlavně David Levithan, jelikož od něj jsem ještě nic nečetla. Jeho Will Grayson ale byl tak přesněj puberťák, že Davida podezřívám, že to snad ani nepsal on, ale tajně zveřejnil deník nějakého náctiletého floutka z jeho okolí. Některé hlášky byly tak přesné, že jsem se musela začít smát nahlas, a to není nic moc, když zrovna jedete narvaným autobusem :D. Pokud si chcete přečíst kvalitní YA, tak tohle rozhodně doporučuju! A jestli vás zaujme Drobek Cooper tak jako mě, tak mám pro vás dobrou zprávu. David Levithan napsal knihu Drž mě pevně, kde tenhle řízek hraje hlavní roli.

Harry Potter a prokleté dítě
Posledního Harryho Pottera jsem dostala už předloni k Vánocům. Nechápu, jak se mi to povedlo, ale dokázala jsem si ho šetřit až doteď. Na jednu stranu jsem se totiž strašně bála, že ten scénář bude strašnej, pokazí mi to celou mojí pottermánii a nebudu to pak už chtít ani vidět. A ono prd :D. Ach můj bože, tahle kniha by si tak moc zasloužila románové zpracování!

Člověk si sice musí na scénářové zpracování chvíli zvykat, jelikož je to opravdu jen strohý dialog bez jakýchkoliv popisů okolí, pocitů a dalších věcí, které dělají román románem, ale díky tomu zas stránky utíkají až jste najednou na konci. Autoři přišli s haldou nových skvělých nápadů, které by se daly ještě více rozvést a bohatě by to stačilo na několik knih, ale musíme být vděční aspoň za tohle. Díky flashbackům se znovu setkáváme se Snapem nebo Brumbálem a musím říct, že mně se to teda moc líbilo a tajně doufám, že tohle nebyl poslední počin Rowlingové, co se Harryho Pottera týče. Pořád doufám....

Muž jménem Ove 
Oooo můj bože! Jak mi tahle úžasná kniha mohla tak dlouho hnít v knihovně? Nechápu, že jsem se k ní dostala až teďka, ale rozhodně jejího přečtení nelituju a momentálně mám pocit, že si musím co nejdřív pořídit i další počiny z pera Fredrika Backmana.

Tenhle tragikomický příběh téměř 60letého vdovce, který se pokouší spáchat sebevraždu, vás musí vzít za srdce. Strašně se vám chce smát nahlas, ale přitom vnitřně víte, že to, co Ove zažívá, vlastně vůbec komické není a je vám z toho hrozně úzko. Aspoň takhle bych své pocity při čtení shrnula já. Ke konci knihy už se musíte jen tak vnitřně usmívat a navenek doslova plakat dojetím. Já jsem knihu dočítala během polední pauzy v práci a musela jsem hodně zatlačovat slzy. Myslím, že tohle bude jedna z nelepších knih, které jsem letos četla, a na příběh Oveho už nikdy nezapomenu.

Dneska je poslední lednový den a ještě než jsem stihla dopsat tenhle článek, přečetla jsem další knihu. No nevadí, nechám si ji na únor, který dle mého tempa bude asi taky pěkně výživný. Mám ze sebe radost, že konečně dělám něco se svýma nekonečnýma zásobama v knihovně a konečně je čtu a ne jenom hromadím (sysel :D).

A co jste v lednu četli vy?

Dejte mi v komentářích vědět a užijte si parádní start nového měsíce.

Váš Andreják