Proč je důležité si něco přát

Když jsem loni na konci srpna dozvěděla tu parádní zprávu, že se mě firma chystá zbavit, propukla jsem skoro až v euforickou radost. Bylo nás tenkrát několik, kteří se museli rozloučit se svým pracovním místem (někteří i po několika desítkách let ve firmě), ale vím stoprocentně, že radostnou reakci na tuhle novinku jsem projevila pouze já. Okamžitě jsem začala plánovat, co a jak bude, kam pojedu, co všechno podniknu. Najednou mi nevadilo chodit do práce, na všechny jsem se usmívala, ale na druhou stranu jsem samozřejmě musela dělat před vedením, jak jsem zdrcená. Holt se to ode mě očekávalo a jo, bylo mi líto těch opravdu zdrcenejch kolegů, co to nečekali.

Můj nadřízený se mi tuhle novinku dokonce bál říct, protože výpověď je přece něco hroznýho, každý to nese těžce, nechce se loučit ani s prací, ani s kolegama a hlavně ne s pravidelným příjmem. Já jsem mu ale za to div nepoděkovala. Opravdu, nekecám, na mou duši, na psí uši. Dostat výpověď bylo totiž jedno z mých přání, na jejichž možnost splnění už teďka prostě věřím. Nestalo se mi to poprvé, že se mi velká touha po něčem nakonec vyplnila. Od takových blbostí jako je výhra v soutěži počínaje, až po výpověď snad nekonče :D. Nebránilo mi v tom ani to, že mi cca za 4 měsíce končila smlouva, takže firma by byla sama proti sobě, kdyby mě pustila s dvouměsíční výpovědní lhůtou a tříměsícním odstupným. Paradoxně se mi ale povedlo i tohoto naprosto nesplnitelného přání dosáhnout.

A proč jsem vlastně měla takovou radost? Věděla jsem, že "potom" bude něco velkýho. Něco, na co čekám už dlouho, něco neopakovatelnýho, něco úžasnýho. Zrovna jsem se chystala s kolegyní do Helsinek a nevím jistě, jestli to bylo tou úlevou, že už mě v tom "pekle" čekají jen poslední dva měsíce, ale odjížděla jsem naprosto plná euforie. Prodloužený víkend v Helsinkách jsem si parádně užila a poté následovalo nemálo skvělých posledních 60 dní v pracovním procesu.

A od tý doby pro mě konečně začal život! Konečně přišlo to, co jsem si vždycky přála úplně nejvíc. Mám svoji vysněnou svobodu, nejsem na nikom závislá, naprosto bez námahy jsem shodila už asi 6 kilo, věnuju se svým koníčkům a v podstatě se mi momentálně plní úplně to největší přání.

Konečně ŽIJU! 

A i když vím, že to za chvíli zase skončí, tak si to užívám úplně maximálně. Zatím se mi nestalo, že bych večer usínala s myšlenkou, že ten den nestál za nic, že se nic nestalo, že jsem se nudila. Myslím, že tohle jsem ještě nikdy nezažila a i po těch 3 měsících jsem z toho furt taková vykulená a nemůžu si zvyknout :D.

A přesně tohle je důvod, proč by člověk vždycky měl mít nějaké přání. Klidně nějakou maličkost, blbost nebo úplný nesmysl jako já tu svoji výpověď :D. Člověk totiž nikdy neví, co to vlastně může všechno znamenat, když se přání splní. Může to mít za následek pouze to potěšení na duši (který je ale taky super) nebo vám to taky může naprosto obrátit život naruby.

A to za to přece stojí ne? :)

A kdy se mi naposled splnilo nějaké přání? Bylo to zrovna minulý týden, kdy mi volali z budoucí práce, že se nakonec moje pozice zrušila. Pro někoho tragická zpráva, pro mě opět parádní věc, protože můžu s klidným svědomím odletět do Vietnamu a hlavně si užít další 3 měsíce prázdnin!

Lidi, přejte si a uvidíte, že ten život není zas tak zlej! :)

Krásný začátek víkendu a plno splněných přání, ať už jsou sebešílenější :) 

Váš dnes velice optimistický Andreják