Přečteno v lednu 2019 📚

Ach, můj knižní leden je zpět!
📚 Nezvládla jsem sice přečíst 10 knih jako v jiných letech, ale i těch 8 je nakonec super. Ke konci měsíce jsem měla totiž tak neuvěřitelnou krizi, že jsem myslela, že už nepřečtu vůbec nic. I když jsem měla čas číst, radši jsem koukala do zdi a nebyla schopná dělat ani nic jinýho. Trvalo to 14 dní a doufám, že tímto jsem si už vybrala letošní čtecí krize a žádná jiná už nepřijde! (Ha ha :D).
I tak jsem nakonec přečetla 1832 stran, takže já jsem s lednem opravdu nadmíru spokojená. Zato únor je teda zatím pěkná bída, ale o tom zase příště :)

A jaké knihy jsem si tedy na tento zimní měsíc tedy vybrala?

Příběh filmu Po strništi bos
Na Nový rok běžel v televizi film Po strništi bos, který jsem viděla poprvé a hned na první zhlédnutí mě naprosto dostal. Tak moc se mi líbil, že když mi kolegyně Denča připomněla, že máme přece v LK knihu právě o vzniku a průběhu natáčení tohoto filmu, neváhala jsem a ihned se na ni vrhla. Jedná se spíše o fotodokumentaci, kterou sepsal přímo Jan Svěrák a myslím, že z toho bylo cítit, že ji píše opravdu s velkou láskou a nadšením.

Tím, že samotný film je natočen dle vzpomínek z dětství p. Svěráka staršího, bylo jasné, že v této publikaci se dozvíte "dovysvětlení" samotného příběhu, kde se udělaly jaké změny oproti realitě a podobné perličky. Samozřejmě zjistíte, jak se vybírali herci, jak místo natáčení a další podrobnosti doprovázející natáčení filmu. Knihu jsem nakonec měla přečtenou během chviličky, protože vás naprosto pohltí a chcete se dozvědět, jak to bylo dál a co všechno je pravda a co výmysl. Dokonce přemýšlím, že bych si ji pořídila domů a samozřejmě mám v plánu přečíst si i původní knihu Po strništi bos od Zdeňka Svěráka.

Nebeský vězeň
Jelikož Po strništi bos byla fakt rychlovka, rozhodla jsem se vrátit ke svému oblíbenému Zafónovi, který většinou bývá plný zápletek a pořádného napětí. Když jsem však vzala Nebeského vězně do ruky, začala jsem o tom trochu pochybovat. Taková útlounká knížečka a má se v ní udát všechno to, co se událo v předchozích dvou dílech?

A bohužel se mé pochyby tak trochu potvrdily. Dokonce bych řekla, že Nebeský vězeň se stal spíš takovou přípravou a průpravou na díl poslední, který by měl u nás vyjít snad v květnu. V tomto díle se totiž načalo a otevřelo plno témat, která nebyla tak úplně dokončena a přímo si říkají o to, aby se dořešila v dalším díle. Super ale bylo, že se zde propojil osud všech hrdinů z předchozích knih. Krásně vše napojovalo a Fermín zde naprosto exceloval. Teďka už jen vydržet do toho května!

Zimní říkadla
A pak jsem to nevydržela a musela si konečně přečíst tuhle překrásnou publikaci plnou říkadel a básniček doplněnou ilustracemi pana Trnky. V tomto případě nešlo ani tak moc o to čtení jako spíš o celkové vnímání této krásné minipublikace. Já jsem se nemohla nabažit atmosférou, kterou Zimní říkadla vyzařují, a nakonec to dopadlo tak, že jsem si musela doobjednat i zbytek říkadel, která zrovna megaknihy ve chvíli mé objednávky nabízely. No, jen se podívejte na tu nádheru sami.

Uchopit sen
Uchopit sen je kniha, která mě neuvěřitelně zaujala nejdřív svoji obálkou a pak i krásnou anotací. Příběhy z 19. století navíc z Francie já ráda, takže za tu cenu cca 50 Kč jsem ji nakonec k objednávce přihodila. A jsem úplně v šoku z toho, jak to bylo dobrý!

Tím, že jsem od toho nic neočekávala, tak jsem se do příběhu konstruktéra Eiffelovy věže a skotské gardedámy naprosto zamilovala. Hodně lidí knize vytýká to, že čekali přímo příběh konstruktéra slavné Eiffelovky, jelikož tato osoba opravdu existovala, a že se dozvědí bližší informace o stavbě. Tak jako snad je jasné, že román pro ženy nebude plný technických pojmů, probůh. I tak se ale člověk dočetl spoustu zajímavostí o vzniku dominanty Paříže, takže já byla naprosto spokojená. Toto je kniha, u které jsem si krásně odpočinula, něco nového se dozvěděla a přitom se i pěkně zasnila. Opravdu doporučuji!

Povídky malostranské
A pak přišlo peklo. Peklo s názvem Povídky malostranské, které jsem díkybohu četla až teď a ne v rámci povinné četby na střední škole. Číst to totiž třeba v 16 letech, tak mám ke klasice takový odpor, že už si asi nepřečtu nikdy nic. A proč mám vlastně natolik vyhraněný názor?

Poslední věta z celé knihy to opravdu trefně vystihla :D

Tohle bylo totiž utrpení, které kdyby se přeneslo do dnešní doby, nebála bych se ho srovnat např. s Bleskem a podobným periodikem. Samozřejmě nemyslím jazykově, ale obsahem to byl opravdu bulvár 19. století. Příběhy založené na pomluvách, intrikách, nevědomostí až debilitou obyvatel, radosti z cizího neštěstí, sebevražd apod. To jako vážně?

Prvních pár stránek vám přijde vtipných a opravdu se smějete té blbosti lidí, o kterých se v povídkách píše, postupem času ale příběhy získávají takovou hořkosladkou pachuť a ke konci jste už spíš zoufalí a chce se vám brečet. S touto knihou jsme se trápily společně s Marge a obě jsme z toho byly vážně nešťastné. Poslední dvě povídky naštěstí nebyly už tak strašně, takže jsem to zdárně dočetla do konce, ale cca v půlce jsem vážně uvažovala o tom, že už to snad ani nedočtu. Toto už nikdy více. Jednou stačilo.

Příběhy z vesMíru
Nikoho asi nepřekvapí, že jsem si musela od Povídek malostranských dávat pauzu (a dávkovat si je postupně) a nemohla jsem si vybrat snad větší protipól než novinku od Anie Songe Příběhy z vesMíru. To bylo tak neuvěřitelně milé!

Ze začátku si musíte trochu zvykat na styl psaní, jelikož Anie píše hovorovou, obecnou češtinou. Já jsem na to zvyklá na blozích, sama se tak i tady vyjadřuji, ale v knize se na to musím vždy přepnout. Bylo to však skoro hned a skoro hned jsem taky byla z příběhu opravdu nadšená. Anie píše o světě, v kterém sama toužím žít. O školách, které ve vás rozvíjejí talent a pokud na něco nejste šikovní, tak vás do toho nenutí. O lidech, kteří nezávidí, chovají se k sobě, zvířatům i k přírodě slušně. Achjo, škoda, že to tak opravdu nefunguje.

Kniha je možná primárně určena pro děti, já bych ji však povinně dala přečíst všem dospělým. Přece jenom bychom se v tomto měli vzdělávat hlavně my, dospělí, a ve stejném duchu se snažili vychovávat naše děti...

Frankieho otázky před spaním
A správně naladěná jsem v tu chvíli otevřela další úžasnou knihu. Opět kolegyně Denča mi říkala, že Frankie se mi určitě bude líbit a já jí musím dát 100% za pravdu. Tohle byl příběh přesně pro mou duši a také se ihned po přečtení zařadil mezi mé nejoblíbenější knihy.

Povídání o Frankiem, který trpí úzkostmi a pravděpodobně i dalšími duševními problémy, mi bylo tak neuvěřitelně blízké, že jsem se do něho dokázala naprosto přesně vcítit. Autorka zvládla tak perfektně popsat úzkostné pocity, že to snad ani líp nejde. To samé se mi stalo např. u čtení Černooké od Aničky Musilové, takže mám s čím srovnat a opravdu klobouk dolů. Během čtení odkrýváte neduhy celé Frankieho rodiny, řešíte s ním i problémy jeho nejlepší kamarádky, takže se za celou dobu setkáte s opravdu velkým množstvím různých charakterů.

A vzhledem k tomu, že já tyhle propletence a popisování vnitřních pochodů hlavních postav prostě miluju, budou Frankieho otázky rozhodně jednou z TOP knih letoška. Naprosto nechápu, že jsem ji sehnala za 29 Kč v Levných knihách.

Kniha šílenství a léčby
A měsíc jsem zakončila další historickou knihou, která byla na mě asi až moc historická. Nemám rozhodně problém s tím, v jaké době se příběh odehrává, ale spíš s tím, že příběhy z toho cca 15.-16. století jsou bohužel příliš plná utrpení a smrti. V tomto případě tomu nebylo jinak, takže kromě mrtvých lidí jsem se dočkala i nálože mrtvých zvířat. Achjo, tohle bohužel moc nedávám.

Jinak jsem od knihy dostala přesně to, co jsem očekávala. Putování mladé ženy, která hledá svého otce, doktora a pomalu odkrývá problémy té či oné země, kde se zrovna se svými sloužícími nachází. Během putování samozřejmě pomalu zjišťuje, proč vůbec otec odešel a co se s ním stalo. Nebyla to kniha plná akce a bůhví čeho, ale to jsem já ani nechtěla. Líbil se mi právě ten klidný průběh a pomalé odkrývání tajemství.

Dneska máme už 10. února a já čtu teprve první únorovou knihu. No, asi tím pádem bohužel nenavážu na pěkný leden, což se ale nedá nic dělat. Když se nedaří, tak to nebudu přece lámat přes koleno. Snad je váš únor knižně bohatší, užijte si pěkné nedělní odpoledne a já se jdu připravovat na zítřejší doučování.

Krásnou neděli!

Váš Andreják