🕮 Co jsem přečetla v srpnu a září 2019? 🕮

Odpovím vám rovnou - nic moc... A proto jsem se rozhodla spojit dva měsíce do jednoho shrnujícího článku. Měla jsem teďka období, kdy jsem po knize šáhla jen ve výjimečných případech a bez okolků vám přiznám, že tohle už zažít víckrát nechci. Nejenom, že jsem měla pocit, kdy naprosto zřetelně slyším, jak moje mozkové buňky naříkají a pomalou smrtí odumírají, ale také jsem se vnitřně cítila neúplná. Část mě prostě najednou byla fuč a já vůbec nebyla ve své kůži. Tato absence čtení byla způsobený naprosto tristním nedostatkem času a slibuji vám i sobě, že se budu snažit, abych se do těchto situací dostávala co nejméně a nebo pouze v případě, kdy ten čas vyhrazený na četbu věnuji opravdu něčemu smysluplnému. Co se stalo, stalo se, čas už nevrátíme a já jsem vlastně ráda, že jsem si touto zkouškou mohla projít a zjistit tak, co pro mě je a není důležité.

Tak, dost bylo slov na úvod, kterých jsem nakonec napsala více, než jsem původně zamýšlela, a jdeme k tomu samotnému shrnutí. Celkem jsem za poslední dva měsíce přečetla 3 knihy. Jednu v srpnu v rámci společného čtení s Marge a dvě v září v rámci ozdravy duše. 

Celkem to dalo 852 stran. Ve dvou případech jsem byla mile překvapena, v jednom velmi zklamaná. Vystřídala jsem více žánrů, doplnila si knižní výzvu na databázi knih a co přesně mi sedlo nebo nesedlo se dozvíte za chvilku. Tak jdeme na to!

Počátek

Tato kniha s překrásnou obálkou mi už delší dobu ležela doma. Je to jeden z těch mých super úlovků z LK ze sekce YA a já jsem moc ráda, že jsme se spolu s Marge konečně dostaly k jejímu přečtení. Kniha totiž zpracovává velice zajímavé téma a to vytvoření nesmrtelného člověka. Pro mě jako pro nečtenáře tohoto žánru (YA dystopie) to byla celkem výzva a musím říct, že jsem s výsledkem více než spokojená.

Moc se mi líbilo, jak bylo téma uchopeno a to hlavně díky tomu, že byl příběh vyprávěn právě z pohledu dospívající dívky - té dívky, která je vyvolenou, nesmrtelnou a nesoucí na svých bedrech celou budoucnost lidstva. Krásně byl popsán psychologický vývoj hlavní hrdinky i postav kolem ní, její "prozření" a lidskost. To, že i když si byla vědoma důležitosti svého poslání, měla i normální city jako každý druhý puberťák. 

Škoda jen, že já jsem se kvůli nedostatku času crcala se čtením celý měsíc, což mi bohužel příběh zbytečně rozkouskovalo a nedokázala jsem se kolikrát vrátit zpět do napínavých scén. To je ale můj boj, protože si myslím, že jinak kniha byla napsána opravdu čtivě a nesla si i nějaké to poselství. Za mě rozhodně doporučení pro danou věkovou kategorii, pro kterou je kniha určena.

Tiché roky

A pak jsem se s velkým nadšením pustila do novinky Aleny Mornštajnové. S její opěvovanou Hanou jsem nebyla moc spokojená, ale rozhodla jsem se na spisovatelku nezanevřít a dát jí šanci knihou, zabývající se úplně jiným tématem. Myslela jsem si totiž, že se mi nelíbilo pouze to, jakým způsobem byla Hana zpracovaná. Po pár stránkách Tichých roků jsem ale zjistila, že pes je zakopán někde jinde.

Absolutně vůbec mi totiž nesedí styl psaní autorky. Oceňuji, že p. Mornštajnová píše opravdu čtivě, takže stránky ubíhají jedna za druhou (díkybohu!), ale celý ten její styl vyprávění je tak plytký a povrchní, že nemáte skoro ani šanci se s postavami sžít a vnitřně s nimi jejich osudy prožít. Stejně jako u Hany mi bylo úplně jedno, jak to s postavami dopadne, nenašla jsem si k nim po celou dobu četby cestu a jenom se rychle letem světem dozvídala nové a nové (a hlavně kolikrát fakt nepodstatné) informace z jejich životů. 

Velkým mínusem Tichých roků je také extrémní nesympatičnost hlavních postav příběhu. Člověk místo toho, aby jim fandil, se jen modlil, ať je konec a nějak to dopadne. Je jedno jak. Nevím, jestli jsem už náročnější čtenář, který potřebuje více zabřednout do děje, vyžívá se v dialozích a nějakém tom poselství příběhu, ale tenhle počin neobsahoval nic z toho. Shrnula bych to asi jako nemastné neslané, nenadchne, ani neurazí. Bohužel, s Alenou Mornštajnovou jsem tímto asi skončila a víc toho od ní číst nebudu.

Nebát se přát si

Po tom celkem slušném zklamání jsem se rozhodla otevřít knihu, od které jsem vůbec nic neočekávala. Sáhla jsem proto po Blance Milfaitové - marmeládové královně - a jejím třetím počinu, který je o hledání štěstí. 

Kniha je rozdělena do kraťoučkých kapitol, které popisují různé příhody z autorčiného života. Často mi připomínaly Továrnu na sny od Anie, protože byly z velké části sepsány z cest a týkaly se jak vtipných, tak neradostných událostí spojených právě s kočovným životem a vypořádání se s pozdějším usazením. A musím říct, že jsem byla s výsledkem opravdu spokojená. Dokonce se přiznám, že určité pasáže se mě dotkly mnohem víc, než jsem vůbec čekala, a kolikrát jsem se u čtení rozplakala.

Tím, že člověk nic moc neočekával, tak se tak nějak smířil i s občasným klišé, které tento žánr knih doprovází. Ve výsledku jsem si ale u četby odpočinula, něco nového si odnesla, pobavila se a za 59 Kč určitě můžu doporučit dál.

Na říjen mám, co se týče čtení, velké plány. Čeká mě také nějaké cestování, návštěvy u nás na vsi a plno dalších aktivit, ale doufám, že tentokrát se mi mezi to všechno podaří četba propašovat. I v říjnu chceme číst společně s Marge v rámci naší výzvy, ráda bych si přečetla nějakou poezii a mé skromné přání je dát alespoň 5 knih.

Tak uvidíme za měsíc, jak se mi ta přání podařilo zrealizovat. A co vaše září a celkově čtení v létě? Stíhali jste nebo jste dopadli jako já? Dejte vědět!

Váš Andreják