Shrnutí přečtených knih za březen 2020

Uf, mám pocit, že od posledního článku utekl maximálně týden a teď zjišťuji, že je to už opět skoro měsíc. Těšila jsem se, jak budu psát pravidelněji, jak na to budu mít čas, jak se mi trochu podařilo zkrotit myšlenky a začnu číst! Tak jo, asi už víte, že to úplně tak nevyšlo. ALE! Věc, která se mi poslední dobou daří hodně, je každodenní jízda na kole nebo procházky po lese. Nejsem proto ani tak nešťastná z toho, že nepíšu a nečtu. Hlavně, že je mi teď konečně trochu líp.

Za březen jsem nakonec přečetla dvě úžasné knihy. Celkem to dalo 384 stran, což je za normálních okolností rozsah průměrně jedné mé přečtené knihy. Za okolností současných jsem vlastně ráda i za tohle. V březnu jsem radši moc neriskovala případnou čtecí krizi, takže jsem sáhla po své osvědčené klasice. Vybrala jsem si jednu knihu dětskou a jednu od mé oblíbené autorky. A ze zážitku ze čtení jsem nadšená.

Hlas kukačky

Hana Marie Körnerová si loni naprosto získala moje srdce Heřmánkovým údolím. Opět se musím poplácat po rameni, že jsem byla tenkrát tak prozíravá a koupila si od ní knihy rovnou dvě, ačkoliv jsem předem netušila, jestli mě styl jejího vyprávění zasáhne natolik, abych si od ní chtěla přečíst ještě něco dalšího. Paní Körnerová totiž bývá přirovnávána k Mornštajnové...

A ano, musím říct, že obě autorky mají jeden rys společný a tím je téma jejich knih. Obě píšou o silných a tvrdých ženských osudech. Tím ale veškerá podoba končí a Mornštajnové úsporný styl vyprávění je nahrazen krásným květnatým jazykem Körnerové. A v případě Hlasu kukačky jsem opět dostala přesně to, co jsem očekávala.

Tentokrát se v příběhu protínají tři generace žen z jedné rodiny. Postupně se odhalují kostlivci ve skříni každé z nich a my poznáváme to, co bývá většinou v každé rodině skryto i navěky. Moc se mi líbilo, že příběh neskončil vyloženě idylicky happy endem a hlavně se na necelých 300 stránkách setkáváme s opravdu velým množstvím postav, jejichž osudy se vzájemně proplétají. To já naprosto miluju! Baví mě rozklíčovávat kdo je kdo, proč je tam zrovna tato postava a jakou hraje roli. Baví mě u děje přemýšlet, dozvědět se i něco z naší minulosti a když navíc kniha vychází z opravdových příběhů, jsem naprosto ohromena. 

V soušasné době si nové knihy nekupuji, ale co se týče Hany Marie Körnerové, vůbec by mi nebylo líto udělat výjimku. Ráda bych si od ní přečetla Co neodvál ani čas, která ale momentálně není k sehnání. Tak snad bude třeba do Vánoc dotisk.

Jato je tu! S Luckou, Jendou a Martínkem

Ilustrace a celkově tvorbu Andrey Popprové naprosto miluju. Nevím proč, ale její obrázky ve mně evokují vzpomínky na dětství, takže mi kolikrát stačí si v jejích knihách jen listovat, prohlížet obrázky a vytvářet si v nich svoje vlastní příběhy. 

Jaro je tu! je moje druhé setkání s autorkou. Ještě když jsem pracovala v LK, přišla k nám od ní knížka Čekání na Vánoce s Luckou, Jendou a Martínkem. Jelikož se jednalo o vánoční tématiku, bylo jasné, že si tuto knihu pro děti pořídím a ačkoliv jsem ji ještě nečetla, opět stačilo prolistování a neváhala jsem ani minutu.

V případě jarní verze proběhlo v podstatě to samé. Opět se setkáváme se třemi sourozenci, kteří se formou vyprávění, zvyků a tradic dozvídají o tom, jak to vypadá, když přichází do našich končin jaro. Kniha je plná příběhů, vyprávění, luštění nebo i receptů a myslím, že sami rodiče si v knize zavzpomínají na své dětství. 

S Luckou, Jendou a Martínkem tak zažijeme mimo jiné i oslavu Masopustu, Velikonoc nebo pálení čarodějnic. Zavzpomínáme na to, jaké to bylo, když jsme celý víkend strávili u babičky a dědy na chalupě, a jediné, co nás trápilo, bylo, že během celodenního lítání po venku bylo potřeba se občas najíst. 

Pokud jste příznivci tohoto způsobu "přírodní" výchovy, tak knihu rozhodně doporučuju! Pro mě se stala jakousi malou příručkou, ke které bych se ráda vracela každé jaro a snad se časem dostanu i k tomu, abych vyzkoušela všechny ty rady a recepty uvnitř obsažené :) K sehnání je asi za 130 Kč v Levných knihách a garantuji vám, že za tu cenu rozhodně stojí!

A jsme na konci... článku a téměř i dalšího měsíce. Za duben budu mít nakonec přečtenou pouze jednu knihu, zato pořádnou bichli. Myslím, že má kolem 800 stránek, tak mě to aspoň trochu ukliňuje. Je to téměř jak za tři normálního rozsahu. Zítra také jedeme po více než měsíci na výlet, jelikož bychom rádi využili zrušení nařízení vlády o svobodě pohybu. Nouzový stav sice pokračuje, ale aspoň pohybovat se můžeme víc než jen do práce, na nákup a zdravotní procházku. Snad to bude stát za to, neskočí nám pod vlak opět nějaký sebevrah a já vám o tom našem prvním jarním výletu budu moct i něco sepsat.

Mějte se krásně a dejte vědět, jak přežíváte. Chodíte do práce? Čtete?

Váš Andreják