Květen - měsíc, kdy jsem si naivně myslela, jak se mi vrací síla číst. Začalo to celé totiž velice slibně. Se spolužačkou z gymplu jsme rozečetly Šikmý kostel, který mě naprosto pohltil. Jak jsem byla při chuti, vrhla jsem se na knihu, kterou jsem si potřebovala přečíst do práce. Té jsem se sice trochu obávala, jelikož hlavním tématem byla 2. světová válka a ta mi poslední dobou moc nesedí. Příběh Michala Krause se mi ale nakonec líbil hodně a abych si trochu odpočinula od náročnějších témat, proložila jsem čtení jednou knihou dětskou, která mě vyloženě vrátila zpět do dětství. Celkem jsem tedy v květnu přečetla 3 knihy, což je 624 stran.
A pak najednou útlum. Návrat do práce v plné palbě, dohánění restů, příprava velké výstavy, konečně počasí na výlety, čas s příbuznými a kamarády... Nevím, jak jste toto období návratu do "normálního" života prožívali vy, ale u mě šlo čtení na nejhlubší dno žebříčku priorit. Ani vám nedokážu popsat, jak moc mi čtení chybělo a chybí doteď. Tentokrát to ale bylo opravdu jiné, protože ne, že bych měla nedostatek času na čtení, ale já už prostě neměla sílu. Po celém dni koukání do počítače, namáhání mozku, soustředění se atd. jsem se už nedokázala soutředit na stránky knih. Letos tak mám zatím přečteno pouze 13 knih a doufám, že se do konce roku dostanu aspoň na tu dvacítku.
Nu což, uvidíme, jaký bude podzim, teďka se ale vrátíme zpět o čtyři měsíce a já vám ukážu svůj knižní květen!
 |
Nejsem typ čtenáře, který by propadal trendům. Harryho Pottera dočítám postupně teprve teď, mnoho bestsellerů jsem nečetla vůbec a ani se na ně nechystám, ale v případě prvního dílu románové kroniky ztraceného města jsem udělala výjimku a nelituji ani jedné vteřiny strávené s touto knihou. Tohle mi naprosto vzalo dech!
Tohle mělo totiž úplně všechno, co na podobné literatuře miluju. Hodně postav, popisy, propletené osudy lidí, kteří nejsou úplně tak dobří ani zlí. Historicky zajímavé okamžiky, které se odehrávají na pozadí životů hlavních hrdinů. Ze své zkušenosti mohu říct, že to, co jsem se dozvěděla během četby, jsme ani v dějepise na střední nestihli probrat. Je to velká škoda a doufám, že v dnešní době už to v hodinách dějepisu vypadá jinak, než že skončíte druhou světovou válkou.
Jsem opravdu moc ráda, že mi tohle tolik sedlo a už teď se nemůžu dočkat dalších dílů ságy. První díl totiž skončil zrovna v takovém okamžiku, že kdyby už pokračování bylo venku, tak běžím hned do prvního knihkupectví a čtu dál.
Albatros se letos rozhodl udělat radost všem osmdesátkovým a devadesátkovým dětem a znovu vydal knihu, která doprovázela dětství nejednoho z nich. Já jsem ročník 87 a pamatuji si, že hned po revoluci byl u nás velký boom Disneyovek. I my jsme jich měli doma několik a naprosto jsem je zbožňovala. Tenkrát je vydávalo nakladatelství Egmont a bohužel u většiny z nich proběhlo jen jedno vydání a od té doby jsme se i přes obrovský zájem čtenářů dalších dotisků nedočkali. Knihy je proto možné sehnat skoro už jen zázrakem, jelikož je nenabízejí ani antikvariáty.
Pohádky na dobrou noc (v prvním vydáním s názvem jen "Dobrou noc") se tak po dlouhé době staly snad první vlaštovkou a my se třeba dočkáme i dalších. Přímo tuto Disneyovku jsem já doma neměla, ale záviděla jsem ji všem kamarádkám okolo. Jedná se o krátké příběhy nebo říkanky malého Mickeyho, Minnie, Daisy, Donalda a dalších známých postaviček. Text se prý od prvního vydání liší, ale jelikož já si na něj už nepamatuji, vůbec mi to nevadilo. Dalo by se říct, že mi v tomto případě šlo hlavně o nádherné ilustrace a vzpomínky s touto knihou spojené. A toho jsem se dočkala :)
Vzhledem k tomu, že jsme v práci po otevření muzea plánovali edukační programy se zaměřením na osud Židů v Náchodě, načítala jsem si k tomu nějakou literaturu. V té době jsme ještě doufali, že školy se do konce června otevřou, bohužel to dopadlo jinak, ale já rozhodně nelituji, že jsem si Deník 1942 - 1945 přečetla.
Románové zpracování druhé světové války je pro mě poslední roky utrpením. Co se týče deníkových zápisů, tolik zkušeností nemám. A už vůbec ne z pohledu 15letého chlapce. Michal Kraus je náchodský rodák, který v 15 letech přežil holocaust a několik pochodů smrti. Nakonec málem zemřel na tyfus, ale naštěstí se včas dostal do dobrých rukou a z nemoci se zotavil. Ihned po nabrání sil začal zaznamenávat své vzpomínky na období, kdy se z dítěte v podstatě přes noc stal muž, který se o sebe musel postarat sám.
Významným plusem deníků je autorova autentičnost z dětského pohledu, jelikož byly sepsány ihned po návratu zpět domů. Míša Kraus měl vše ještě v čerstvé paměti a ke vzpomínkám se tak nevracel jako většina ostatních autorů vzpomínkových deníku až po několika i desítkách letech. Text je navíc doplněn jeho kresbami.
Pan Kraus
neměl v plánu tento deník vydat pro širokou veřejnost. Nakonec ho
přesvědčila naše kolegyně z muzea, která se postarala i o redakční
úpravy, poznámky a zpracování příloh. Do Náchoda se sám autor několikrát
vrátil a jeho rodinu připomínají na náměstí tzv. Stolpersteine, které
byly položeny v srpnu roku 2016.
A máme za sebou poslední knižní článek na delší dobu. Blog teďka žije v nějakém svém vlastním vesmíru, jelikož tu buď přemýšlím o tom, co bude, nebo se vracím zpět a doháním resty z uplynulých měsíců. V offline světě ale stále žiju přítomným okamžikem a řeknu vám, že je to ohromně naplňující. Září bylo měsícem ohromných změn, prozření a vděku. Jsem ráda, že jsem se trochu uklidnila, hodně jsem osekala pracovní tempo a užívám si toho, co ten den nabídne.
Snad jste si pořádně užili prodloužený víkend, i když pršelo. Já měla v plánu číst, ale osud mi opět přichystal úplně jiný program. Dřív bych byla naštvaná, že jsem nestihla, co jsem chtěla, teďka jsem šťastná za cokoliv, co mě potkalo.
Mějte se krásně a prožijte podzim přítomným okamžikem.
Váš Andreják
