sobota 29. července 2017

Přečetla jsem v červenci 2017

Ačkoli ještě červenec není u konce, hlásím se s tradičním shrnutím čtiva za tenhle měsíc. Vím, že toho stejně víc přečíst nestihnu za ty dva dny, takže není důvod ztrácet čas otálením. Hned na úvod se musím pochválit, že se mi daří dodržovat TO READ seznam. Vypadá to hodně nadějně na možnost, že to všechno do konce léta fakt dám :D. V červenci jsem zvládla 4 knihy ze seznamu a už mi tím pádem zbývají jen 3. Hohohooo, já si věřim, že to zvládnu!


Celkem mám za červenec přečteno 5 knih, což je 1432 stran. Musím se pochválit ještě jednou, protože když si vzpomenu na loňský rok, kdy jsem o prázdninách dala tak 2-3 knihy za měsíc, tak je to letos opravdu výkon. Je hodně znát ta změna zaměstnání, pracovat mezi knížkama je prostě ráj :).



Zajatec Londýna
Měsíc jsem nezačala zrovna šťastně, ale díkybohu mám už tuhle šílenost za sebou. 168 stran jsem četla snad týden, za boha jsem se přes to nemohla dostat, ale nejsem zvyklá nedočítat knížky, takže jsem zaťala zuby a nějakým záhadným způsobem jsem to překonala. Tohle je přesně ten typ knihy, kdy nesmíte dát na krásnou obálku. Jelikož jsem ale už četla podobné téma v knize Rok v Římě, která se mi fakt líbila, neváhala jsem ani chvilku a šáhla po podobném tématu. Tentokrát mělo jít o Francouze, který se přestěhuje do Anglie.


Kniha nebyla vůbec rozdělená do žádných kapitol a většinu času jsem si říkala, že to snad musel autor psát nalitej. Kolikrát mi věty do sebe vůbec nezapadaly, nechápala jsem, co je tím myšleno, skákal od tématu k tématu a místo abych se něco novýho o Londýnu dozvěděla, tak jsem četla ubrečené vzpomínky na Francii.


Jediný štěstí bylo, že jsem tuhle slátaninu koupila v Levných knihách asi za 30 Kč a díky překrásný obálce vypadá dobře v knihovně. Každopádně nedoporučuju nikomu (ani nejhoršímu nepříteli!) :D

Co mě naučil tučňák
Naštěstí jsem si hnedka spravila chuť společným čtením s Marge. Tučňák byl přesně to, co jsem potřebovala a byl to doslova balzám na duši po tý hrůze. Tuhle knihu jsem si chtěla koupit už dřív, kdy jí byl plnej bookstagram a všichni blogeři se o ní zmiňovali. Nakonec jsem na ni zapomněla a když se objevila u nás v LK, tak bylo rozhodnuto.



Nejprve mě zaujalo, že se jednalo o skutečný příběh. To jako fakt? Někdo měl doma vlastního tučňáka a staral se o něj? Panejo! A ono fakt jo. Do knihy se začtete ihned, protože je opravdu výborně napsaná. Jedná se vlastně spíš o vyprávění, takže nečekejte žádné vyhrocené dialogy, ani napínavé scény. I tak se ale text čte opravdu sám a myslím, že každý si v příběhu najde něco. Samozřejmě jsem se hned od začátu děsila, jak to dopadne, ale všechno je tak strašně mile napsáno a dokonce i ty enviromentální záležitosti nejsou nijak vnucující se.



Vrchol všeho bylo, když jsem se na konci dozvěděla, že existuje video o tomhle úžasným tvorovi, takže utíkejte na youtube a hledejte Juan Salvador Penguin :) Je to fakt božan.

Řekni vlkům, že jsem doma
A když už jsem byla u těch zvířátek, rozhodla jsem se na doporučení kolegyně rozečíst rovnou i Vlky. A jak jsem začala, tak už jsem se od toho nehnula. Takhle krásnej příběh o první lásce, o nalezení přátelství, kde by ho člověk nečekal, o AIDS a předsudcích a dospívání jsem teda snad ještě nečetla. Ihned jsem knihu zařadila mezi moje TOP nejoblíbenější knihy. Absolutně vůbec můj mozek nedokáže pochopit jak takhle nádherná kniha mohla skončit v Levných knihách za 19!!!!!! Kč.



Víc k tomu snad ani napsat nemůžu, protože to prostě popsat nejde, to musíte zažít a hlavně se tím probrečet :). Já jsem knihu četla i v práci a poté, co jsem tam málem rozpoutala Niagáry, jsem už radši četla jen v soukromí. V závěru jsem řvala asi půl hodiny, vůbec to nešlo zastavit a když přišel Kuba domů a viděl mě tam rozmazanou a uřvanou se slovy "to je hrozný, to je hroznýýýý!!!", který jsem ze sebe skoro ani nemohla dostat, tak se lek co se proboha děje! :D Takže kniha opravdu stojí za to.

Tíha vesmíru
Chudák Tíha vesmíru nesla na svých pomyslných zádech opravdu velké břímě. Když už jsem psala o nejoblíbenějších knihách o pár řádků výš, tak zrovna Všechny malé zázraky od Jennifer Niven mezi ně patří. Tudíž od druhé knihy stejné autorky člověk očekává něco stejně úžasného jako od té první. No a to byl asi celý problém téhle knihy. Můj problém. Bohužel Tíha vesmíru v mých očích nedosáhla stejných kvalit jako Malé zázraky.


Co ale musím opravdu hodně vyzdvihnout je maximálně originální téma s prosopagnosií. Díky tomu se v příběhu objevilo dost vtipných a naopak i špatných událostí. Knihu, kdy se prosopagnostik potká s morbidně obézní, jsem asi fakt ještě nikdy nečetla.



Když jsem příběh dočetla, tak jsem si akorát řekla: Jo pěkný, milý příběh, tentokrát s žádnou mrtvolou na konci, ale takový nemastný, neslaný.... Co mě ale dostalo bylo poděkování autorky, kde jsem se dozvěděla, že do knihy čerpala z vlastních zkušeností. Ona sama trpěla dřív velkou obezitou a dokonce i tu prosopagnosii má v rodině, takže ví, o čem mluví. Díky tomu tahle kniha ihned nabrala více pomyslných hvězdiček v mém hodnocení. Rozhodně doufám, že Jennifer bude psát dál YA, protože od ní si vždycky ráda přečtu cokoliv.

Kdokoli může dělat cokoli
A na konec měsíce jsem si dala oddychovku, která nezklame. A opět to tak bylo, nezklamala. Už Vejce a já byla taková tragikomická, hořkosladká četba a musím říct, že Kdokoli může dělat cokoli jede přesně v tom samém duchu. Betty MacDonald popisuje další pokračování svého života poté, co odejde od manžela z farmy na vejce a musí se postarat o sebe a své dvě děti. Její sestra jí pomáhá se sháněním práce během krize, takže Betty dělá fakt všechno možný.


Nejvíc se mi líbilo popisování práce asistentky a sekretářky. Jelikož jsem ještě loni tuhle práci taky dělala, tak jsem se v tom doslova viděla. Ten přesný popis komických situací, kdy děláte, že přesně víte, co dělat máte, ale přitom nemáte absolutního tucha.... fakt nepsala o mně? :D


Pokud chcete oddych, ale přitom se dozvědět něco o 30. a 40. letech v Seattlu, tak rozhodně doporučuju. Betty má super styl vyprávění, takže se nenudíte, zasmějete se a ještě se něco dozvíte. Rozhodně si musím koupit ještě Morovou ránu, která je teďka taky k sehnání v LK.


Dnešek je jediný volný den, který v tomto týdnu mám, takže ho musím využít na maximum. Na oběd jdeme ke Kubovým rodičům, odpoledne vyrážíme do lesa na houby a večer frčím na promítání filmu kamaráda. Mezitím si asi hodím nějaký úklid, taky bych měla začít dělat diář na příští rok, napsat sestřence dopis a chtěli jsme grilovat :D No nebudu to přehánět, že? :D

Krásný víkend!

Váš Andreják

pondělí 24. července 2017

Moravský Kras

Miluju páteční odpoledne.
Kolem druhé hodiny totiž balím saky paky a vyrážíme s Kubou na víkend do přírody. Ten pocit, že člověk nemusí nikam spěchat, že pozná zas něco novýho, že bude dva dny mimo dosah ... to je prostě k nezaplacení. Už se to celkem stalo pravidlem a tenhle pátek tomu nebylo jinak. Tentokrát jsme se rozhodli mrknout do Moravskýho Krasu.



Nevydali jsme se ale do centra dění, nýbrž jen tak na okraj, mrknout, jestli to za to stojí s tím, že bychom se na podzim vrátili. No, co vám budu povídat, vypadá to nadějně.
Macocho, těš se!
Teď jsme se ale ubytovali v Blansku, vlakem popojeli do Adamova a odsud si dali asi 10km pěší výlet po modré do Křtin.



Rovnou vám řeknu, že ten výlet měl všechno. Přírodu i památky. Překvapení milé i nemilé a na konci nás čekal dobrý pocit z krásného výletu. Na něco se těším, že zažiju znova, něco už znova zažít nemusím :D. Tak jdeme rovnou na to, žádný okecávačky.

V Blansku jsme se ubytovali tady a byl to dobrej tah, jelikož na nádraží to bylo, co by kamenem dohodil (doslova). Hned po check-inu jsme se vypravili omrknout město, stavit se pro razítko do deníku, koupit knížku (vyhrálo to YA Mluv :)) a navěčeřet se. V Blansku mají moc pěkný zámek a dřevený kostelík, ale z nějakého důvodu v týhle části naší republiky šíleně frčí graffiti, takže všechno je všude počmáraný a strašně to kazí celkový dojem. To jsme ale ještě neviděli Adamov...











Když jsem psala na jaře o Železném Brodě jako o nejošklivějším městě v ČR, co jsem kdy viděla, tak jsem ještě nebyla v Adamově. Řeknu vám, že víc depresivní město jsem neviděla. Je to hlavně průmyslové město s hafo továrnama, divně splácanejma domama na sebe a velkou láskou obyvatel k již zmíněnému graffiti. Místním nádražím bych popravdě v noci nechtěla ani projíždět, natož tam vystupovat a jít tam někam domů. Byla jsem z toho tak vyvedená z míry, že jsem ani fotit nestihla....

Když jsme ale vylezli z obydlené časti do lesa, tak už to bylo jenom jéééé a jééééé a ještě jedno jééééé. Všechno tady bylo tak hrozně pěkně zelený, až z toho docela bolely oči :D. Když jsme navíc narazili na první skály a jeskyně, tak už si nás i Moravský Kras získal. Bohužel jsme si samozřejmě zapomněli čelovky, takže jsme se pořádně do jeskyní ani nepodívali, ale nevadí, nebyli jsme tam naposledy.


Občas to byla pěkná opičí dráha :D


Jím hodně špenátu, takže zvednout strom nebyl problém :D


<3




Stará huť




Pes nebyl náš, ale část cesty šel s námi :D






Skoro celou cestu jsme nepotkali ani nohu, takže byl prostor i na takovýhle fotky :D








Když se před nnámi zjevil kostel v Křtinách a cedule "Vítá Vás městys Křtiny - vesnice Jihomoravského kraje roku 2017" byli jsme naprosto nadšení. Nadšení stoupalo, když jsme zjistili, že vyhlašování vesnice roku se koná zrovna v tu chvíli, co jsme tam dorazili. Všechno jsme si nadšeně fotili a ochali, než jsme uznali za vhodné, že je čas se najíst.







Zámecká restaurace byla zavřená kvůli té velké události, tak jsme šli k Faustům. Sedli jsme si hned kousek od baru, abychom zbytečně nechodili nikam daleko a skoro hned dostali jídlení lístek. Tím to ale bohužel haslo, protože ani po 20 minutách k nám nebyl schopen nikdo přijít ani pro objednávku na pití. Asi po 25 minutách jsme to vzdali a šli zkusit jinou hospodu, v který se ale při naší smůle zrovna ten den nevařilo vůbec :D. Autobus nám jel až bůhví kdy, tak jsme si zatim dali zmrzlinu (po 100 letech jsem měla šmoulovou :D) a nakonec jeli někam úplně jinam, kam jsme to vůbec neplánovali.

A tak jsme se naštěstí dostali do Jedovnic. Nejenom, že jsme se tu výborně najedli (restaurace Olšovec hned u autobusouvé zastávky), ale stavili se ještě v kostele a na hřbitově a koukli se po okolí týhle moc pěkný vesničky. Nakonec jsme teda byli rádi, že s náma ve Křtinách takhle vyběhli, protože do Jedovnic bychom se nikdy jinak nepodívali.






V neděli nás čekal už jen návrat domů, ale v Blansku zrovna stavěl Legiovlak, takže jsme se samozřejmě museli podívat i tam. Udělali pár fotek, přišli si jak v pralese a nakonec sedli do vlaku a vypravili se do Hradce. Už cestou do Blanska jel nějaký speciální vlak a nejinak tomu bylo i cestou zpět, takže jsme se díky tomu 2x projeli první třídou, aniž bychom chtěli. To byl zrovna jeden z těch zážitků, kterej bych si klidně zopakovala :D.












Dneska už se zase chystám do práce, ale letošní léto jsem v takovým euforickým stavu, že mi to prostě ani nevadí. Celou dovolenou mám ještě před sebou a čeká nás tolik úžasných zážitků, že by byla škoda kazit si tyhle pěkný chvíle prací.

Mějte se krásně a já jdu ještě zabalit dárky k zítřejšímu Kubovýmu svátku!

Váš Andreják

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...