Letošní rok bude čtenářsky úplně jiný než roky předchozí. Nejenom, že mi to předpověděl martinusácký horoskop :D, ale cítila jsem to i sama v sobě. A hnedka leden mi to naprosto 100% potvrdil. Asi se ptáte jak a v čem. Leden vždycky býval jedním z nejúspěšnějších měsíců na počet přečtených knih. Hltala jsem je na kvanta, stránky mi utíkaly mezi prsty a na konci měsíce jsem mívala na kontě přibližně 10 knih. Letos jich mám 5.
Od té doby, co bydlíme na vesnici prostě nestíhám číst tolik, kolik jsem bývala zvyklá. Už jsem se o tom zmiňovala i ve shrnujícím knižním článku za loňský rok, takže se v tom nebudu dál patlat. Jsem ráda za těch krásných 5 knih a 992 stránek a těším se, co mi v mém čtecím životě přinesou další měsíce. Za leden jsem zvládla knihu pro děti, dvě klasiky v rámci společného čtení s Marge, jedno zklamání a jednu jistotku z Fortuna Libri.
Jako většina českého národa miluji cokoliv od Josefa Lady. Český rok jsem měla na svém knižním wishlistu snad už roky, takže když se mamka před Vánocemi ptala, co bych ráda k Ježíšku, napsala jsem si mimo jiné o tuhle. A nelituji toho!
Samozřejmě jsem se čtením dlouho neotálela a kniha se stala mojí první letošní přečtenou. Uvnitř najdete kromě ilustrací pana Lady i pár jeho vzpomínek na dětství a to vše je doplněno verši od Michala Černíka. Ten napsal i překrásný úvod knihy, který mě naprosto dostal. Tahle "spolupráce" se opravdu povedla a pozvedla knihu ještě na vyšší level.
Český rok byla sice moje první letošní přečtenou knihou, jako první jsem ale začala číst něco úplně jiného. Veselé windsorské paničky se staly v pořadí už cca pátou komedií, kterou jsem od Shakespeara četla. A to byl asi kámen úrazu. Nejenom, že v dnešní době mi to, co lidem tenkrát přišlo k popukání, přijde už úplně mimo, ale hlavně jsou všechny ty komedie na jedno brdo. Hodnotím proto pouze průměrně, ale jsem moc ráda, že jsem se k přečtení díky našemu společnému čtení s Marge dostala. Další jeho výtvory pro mě ale spíš budou už čtení vyloženě z povinnosti.
Po klasice všech klasik jsem si musela dát nějakou sázku na jistotu. Sáhla jsem proto po dalším vánočním dárku, tentokrát od Kuby. Fortuna Libri je nakladatelství, které patří mezi moje srdcovky. V Levných knihách jsem si od nich pořídila skoro všechno, co jsme nabízeli, a málokdy jsem byla zklamaná. Zapomenutý klíč ke štěstí je však knihou novou, takže jsem se těšila o to víc.
Kuba mi tenhle příběh vybral díky anotaci. Dvě spisovatelky, každá naprosto jiná věková kategorie, spolu začnou bydlet a aniž by to jedna o druhé tušila, vzájemně si pomůžou. A myslím, že to ta anotace vystihla naprosto přesně. Líbila se mi nejen ta romantická linka příběhu, ale právě i ta spisovatelská, kdy člověk dostal možnost nahlédnout do postupu při tvorbě. I když je to samozřejmě fikce, tak se mi tohle ponoření se do jiného světa moc líbilo.
Co ale mám na knihách z Fortuna Libri nejraději úplně nejvíc, je to, že i když víte, že čtete milostný román, svou dávku romantiky dostanete, ale u čtení se i něco nového dozvíte. Knihy z FL mají prostě přesah i do jiných společenských témat, takže v tomto případě se třeba člověk zamyslel nad tím, jak moc dokáže člověka změnit nemoc. Nejen toho nemocného, ale i ty kolem něho...
Leden se nakonec, aniž bych to plánovala, stal měsíce knih, které jsem našla pod stromečkem. Loutkář z Krakova byl také jednou z nich a já od ní měla celkem dost vysoká očekávání hlavně díky hodnocení na cbdb.cz a databázi knih. Vím, že měla zpracovávat téma 2.sv.války a holocaustu, na které jsem hodně náročná, ale také slibovala magický realismus, který já naprosto zbožňuju. Do čtení jsem se proro vrhla s radostí a těšila se na neuvěřitelný, skoro až pohádkový příběh.
A celkem brzy mě ta chuť přešla. Jelikož knih s tématem holocaustu jsem už pár přečetla, málokdy mi další a další nová dokáže nabídnout něco neotřelého. A to byl bohužel i případ Loutkáře. Objevilo se tu pro mě hned několik nepochopitelných překážek, které mi požitek z příběhu opravdu hodně znesnadňovaly.
Hned ze začátku jsem si po pár stránkách říkala, jestli není toto zpracování tématu určeno pro děti/mládež. Zaprvé byly v příběhu použity hodně jednoduché věty. Zadruhé muselo být vše dopodrobna vysvětlováno i na místech, kdy mi přišlo, že není potřeba žádné bližší dovysvětlení, a naopak situace, které by potřebovaly víc prostoru - např. napínavé scény, kterých se v této literatuře objevuje mraky, byly hrozně rychle utnuty. Zatřetí hlavní postavy jednaly a mluvily jako děti. Dialogy byly šíleně šroubované, nepřirozené a opravdu, jak kdyby je vyslovily naivní děti. Celý text působil, jak kdyby byl určen do rukou někomu, kdo v životě o 2. světové válce natož holocaustu nic neslyšel... Proto bych Loutkáře radši doporučila čtenářům, kteří s románově zpracovanou válečnou literaturou teprve začínají.
Trochu mě vyděsilo tvrzení na obálce, že je kniha určena pro milovníky Chlapce v pruhovaném pyžamu nebo Zlodějky knih. Já jsem ještě ani jednu z těchto knih nečetla, ale jestli mají být na stejné úrovni jako Loutkář, tak mě to spíš dost odradilo a ani nevím, jestli mám chuť se do nich ještě někdy pouštět.
Co se mi ale naopak moc líbilo, byla ta vykreslená atmosféra obsahující prvky magického realismu, popis Země panenek a kouzla, která provázejí příběh polských Židů. Díky tomu všemu je téma v knize zpracované aspoň o trochu snesitelnější.
A jelikož jsme s Marge nezahálely, vrhly jsme s v lednu ještě na jednu knihu z našeho seznamu na společné čtení. Stín kapradiny jsme sehnaly v LK, krásně nám doplňovala sbírku knih Karla Čapka a já se přiznávám, že do té doby jsem absolutně netušila, že jeho bratr píše taky beletrii pro dospělé. Než jsem tuhle knihu měla v ruce, znala jsem s názvem Stín kapradiny maximálně tak tu písničku. Anotace mě ale neuvěřitelně zaujala a já se začala těšit na silný poetický příběh. Ten jsem dostala hned od prvních stran, i když na pozadí detektivky. Páni, tohle byla teda jízda!
Na jednu stranu jsem si neuvěřitelně užívala tu poetičnost jazyka, na druhou psychologický rozbor mysli dvou vrahů. Bylo to tak intenzivní, že mám pocit, jestli z toho ještě nebudu mít noční můry. Kdyby takhle vypadala veškerá klasika, tak ji čtu od rána do večera. Tohle byl vážně skvost!
Po dočtení jsem si začala zjišťovat, co vše ještě Josef Čapek sepsal a asi nutně potřebuji Kulhavého poutníka. Shodou okolností se o něm jen tak lehce zmiňuje i autor knihy, kterou jsem už začala číst do února. To je prostě osud :)
A to je z ledna vše. Na únor mám v plánu tolik knih, že bych byla minimálně superman, kdybych to množství stihla. Čeká mě určitě opět společné čtení s Marge a jedna klasika, kterou si potřebuji přečíst do práce. Tak snad bude čas a zvládnu aspoň těch krásných 5 kusů jako teďka v lednu.
Já jdu zalehnout s další knihou a vy mi zatím dejte vědět!
Váš Andreják
Na jednu stranu jsem si neuvěřitelně užívala tu poetičnost jazyka, na druhou psychologický rozbor mysli dvou vrahů. Bylo to tak intenzivní, že mám pocit, jestli z toho ještě nebudu mít noční můry. Kdyby takhle vypadala veškerá klasika, tak ji čtu od rána do večera. Tohle byl vážně skvost!
Po dočtení jsem si začala zjišťovat, co vše ještě Josef Čapek sepsal a asi nutně potřebuji Kulhavého poutníka. Shodou okolností se o něm jen tak lehce zmiňuje i autor knihy, kterou jsem už začala číst do února. To je prostě osud :)
A to je z ledna vše. Na únor mám v plánu tolik knih, že bych byla minimálně superman, kdybych to množství stihla. Čeká mě určitě opět společné čtení s Marge a jedna klasika, kterou si potřebuji přečíst do práce. Tak snad bude čas a zvládnu aspoň těch krásných 5 kusů jako teďka v lednu.
A jak jste rok 2020 začali vy? Kolik jste toho v lednu stihli?
Já jdu zalehnout s další knihou a vy mi zatím dejte vědět!
Váš Andreják
