Žiju pocitově

Momentálně žiju asi svoje nejlepší dosavadní životní období. Děje se toho tolik, až mě to přimělo trochu zastavit a popřemýšlet si o tom, jak strašně moc se mi změnil život za posledních cca 7 let a hlavně teda teďka v uplynulých 3 letech.

Jak vlastně málo stačí k tomu, aby byl člověk spokojenej? Co se teda musí stát?

Už jako malá jsem byla typický příklad poslušnýho dítě. Pamatuju si, jak mi máma vyprávěla, že kam mě posadila, tam mě za 3 hodiny opět našla. Dokázala jsem si vyhrát sama, měla jsem svůj svět, svoje knížky, svoji fantazii. Na základce se mi moje poslušnost začala hodně vyplácet a velice brzo jsem objevila veškeré výhody "šprtky". Mohla jsem si v podstatě dělat, co jsem chtěla, protože se mnou nikdy nebyly problémy. Úkoly jsem si dělala sama, rodiče mě nehlídali, věděla jsem, že když se naučím látku do školy hned na začátku školního roku a nechám se dobrovolně vyvolat, mám na půl roku pokoj. Když budu držet hubu a krok, nikdo z učitelů si mě nebude všímat. A tak jsem si pěkně užívala výhody "hodného dítěte".

Úkoly jsem měla hnedka hotový a zbytek času, který jsem měla na učení jsem si mohla hrát. Rodiče mě nechávali v klidu venku, protože věděli, že domů dojdu přesně na čas. To, co jsem venku dělala, je absolutně nezajímalo. Ve škole jsem to dotáhla do takový dokonalosti, že jsem mohla při hodině i jíst, mít nohy na lavici a nikdo z učitelů ani necek.

V pubertě se mi to vyplácelo o to víc, protože jsem se dokázala ovládat a neměla tak takovou tu typickou vzdorovou pubertu. Furt jsem se dobře učila, domů chodila načas, měla koníčky a hlavně neodmlouvala a poslouchala na slovo. Díky tomu jsem mohla zůstávat venku dlouho do noci a v podstatě si dělat, co jsem chtěla. I kdybych půlku noci prošňupala, tak máma by se to nikdy nedozvěděla. Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč to tak nedělaj všechny děcka, vždyt to mělo tolik výhod! A popravdě vám řeknu, že já jsem to teda využívala hodně. Veškerý dospělí vám díky tomu dávali naprostou volnost.

To, že to zas až tak OK být nemusí, mi začlo docházet až v době, kdy jsem se na střední rozhodovala, co se mnou bude dál. V tu chvíli přišel kámen úrazu, protože rodiče přece už dávno byli rozhodnutí, jak bude vypadat moje budoucnost. Prostě půjdu na vejšku. Vždycky jsem se dobře učila, poslouchala, jsem přece ukázkovej STUDIJNÍ TYP!

Uh, taková blbost!

A přesně tady jsem si začla uvědomovat, jak moc jsem si to tou svojí poslušností podělala.
Rodiče a ostatní dospělí ve vašem okolí mají totiž pocit, že o vás mohou rozhodovat i dál. Nějak jim nedochází, že z toho hodnýho, poslušnýho dítěte se pomalu vyvíjí dospělý jedinec, s vlastním charakterem, názory, povahou a MOZKEM! Tenhle člověk jednou bude žít svůj vlastní život a ne neslněné sny dospěláků ve svém okolí.

A tak se stalo, že jsem musela povinně na VŠ, kam jsem vůbec nechtěla. Vystudovaným oborem jsem se nikdy neživila, upřímně jsem tu školu nenáviděla, začala jsem to odnášet zdravotně, hrozně jsem přibrala a dle statusů na FB se docela divím, že jsem poslední dva roky na VŠ vůbec psychicky přežila :D. Ani si nedokážete představit, jak strašnej to je pocit, když si sami nemůžete rozhodnut o své budoucnosti, i když tu možnost máte na dosah.

A světe div se, doma se začali strašně divit, co se to se mnou děje! To jako fakt? To jim to vážně přišlo tak divný, že v 21 letech už bych ráda začala žít nějakej svůj vlastní život? Bylo to tam už naprosto k nevydržení, protože jakýkoliv můj vlastní názor a argument byl špatně. Najednou jsem si dovolila se vyjádřit a hned jsem byla spratek.

Moc bych teď zpětně chtěla poděkovat svému tehdejšímu příteli, který jediný mě dokázal držet nad vodou. Mohla jsem u něj přespávat, mohla jsem díky němu dělat aspoň trochu to, co mě baví, mohla jsem to být já. Muselo to se mnou bejt v tý době šílený, jelikož takhle negativního člověka, jako jsem byla já v tý době, snad ani neznám. Všechno bylo špatně, všichni se spikli proti mně, nic mi nevycházelo a propadala jsem fakt šíleným depresím a úzkostem... Absolutně netuším, jestli o tomhle blogu ví, ale kdyžtak: Adame, děkuju moc, opravdu jsem vděčná za všechno, co jsi pro mě udělal.

Nakonec jsem tu vejšku po všech šílenejch peripetiích dostudovala, získala jsem titul, kterej ale ani nikde nepřiznávám, nikdy jsem se neživila prací z oboru. Ale tak hlavně, že jsem splnila sen mámě žejo :D. Přímo v den státnic jsem se odstěhovala a rozhodně to bylo to nejlepší rozhodnutí v mým životě! Začala jsem totiž žít konečně svůj život, dělala jsem to, co jsem chtěla, zdravotně se mi začalo dařit mnohem líp, psychická změna byla naprosto neuvěřitelná. Začala jsem žít pocitově.

Najednou mi nikdo nediktoval, co si mám vzít na sebe, neříkal mi, že to a to je blbej nápad, že to nedokážu, že jsem líná a nic nedělám... Nemyslím si ale, že bych byla míň zodpovědnej člověk. Prostě jenom dělám věci po svém a hlavně si konečně plním sny. Konečně postupně dělám to, co jsem chtěla dřív, ale mámě to přišlo jako úplně debilní nápad. Takže třeba momentálně pracuju jako prodavačka :D. Nebo konečně cestuju po světě. Na vejšce jsem nesměla ani na blbej erasmus. Ta eufórie byla a stále je tak vysoká, že doteď bohužel nemám absolutně žádnou potřebu jezdit "domů". Nevolám, nepíšu, nestavuju se. Nechci si prostě připomínat to období před.

Mám hroznou radost z toho posunu vpřed. Ten progres je neuvěřitelně vidět. Rozhodně jsem mnohem víc optimističtější. Když si vezmu třeba tu patálii s embólií a trombózou, tak stát se mi to před 10 rokama, tak jsem z toho v prdeli naprosto totálně. Teďka to beru jako součást svýho života. Prostě se to stát mělo a já s tím už nic neudělám. Není důvod házet celý život do kytek. Pracuju jako prodavačka za úplně nejnižší mzdu, co jsem snad kdy v životě dělala. Ale co? Ale baví mě to! Za rok to může být zas úplně jinak, ale co? Ale nemusím poslouchat hloupé kecy o tom, jak zahazuju skvělý vzdělání, jak nedokážu vydržet v jednom zaměstnání atakdále.

Stále je se kam posouvat. Vím dokonce i o tom, co by mě udělalo úplně nejšťastnější, ale taky vím, že všechno chce svůj čas. Teďka momentálně mám to, za co jsem vděčná a s čím jsem spokojená, ale příští rok už to zase může být jinak. A přesně to mě hrozně baví.

Děkuju všem, co se dočetli až sem. Nějak to ze mě muselo ven a jelikož vedení deníku je jednou z mých účinných terapií, tak jsem se trochu víc rozepsala. Co jsem ale chtěla říct je to, abyste se nebáli řídit svými pocity a svými názory. Je to sakra váš život a nikdo jinej ho za vás žít nebude!

Krásný prázdninový dny :)

Váš Andreják