Eva

Tak jako každý den zazvoní v 6 hodin ráno budík. Eva ho zaklapne, posadí se na postel a protře si ospalé oči. Právě se probudila do pošmurného podzimního dne. „Zase to začíná nanovo, stereotyp všedního dne pěkně od začátku,“ pomyslí si a odplouží se do koupelny. Tak jako každý den se umeje, učeše a nalíčí se. Snídaně se taky moc neliší, většinou něco sladkého už ve spěchu, protože zase nestíhá. V 7 hodin vyráží z domu, na rohu se potká s Benem a jeho páníčkem, v trafice koupí noviny ještě teplé z tiskárny a běží na autobus, který ji odveze do stále stejného středu města, kde pracuje.

Eva je mladá žena, vzhledově stejná jako ostatní v jejím věku. Pomalu jí táhne na třicet, nemá rodinu, dokonce ani přítele. Chová se slušně, chodí střídmě oblíkaná, nosí moderní avšak nijak výstřední účes. Její zaměstnání je pro ni naprosto typické. Sedí celý den v kanceláři, zvedá telefony, vaří kávu a rozdává úsměvy na všechny strany. Snaží se splynout s davem, moc nevyčnívat a stejně jako každý den tomu ani dnes není jinak. Jde jen přežít další den.

Vždy, když jde Eva do práce, tak míjí vlakové nádraží. Má to místo opravdu ráda, jelikož jejím velkým snem je procestovat Evropu vlakem. Pravidelně se zastaví na nadjezdu nad železničními kolejemi, zhluboka se nadechne a jen tak pro sebe si řekne: „Už zítra!“ Kolikrát už tato dvě slova padla, ale dneska je konečně to pravé „zítra“. Celý den hraje Eva svou roli v práci na jedničku, všem rozdává úsměvy ještě větších rozměrů než obvykle, kolegové jí chválí, jak jí to sluší. „Asi se chystá na dovolenou,“ přemýšlejí mezi sebou. Ona se už ale modlí, aby bylo 5 odpoledne, aby tenhle nekonečnej stereotyp skončil a ona vystřelila pryč.

Když konečně vychází vrátnicí, necítí se o moc lépe, stále v sobě cítí těžký balvan, který však spadne, jen co prochází kolem svého oblíbeného nádraží. Zastaví se na nadjezdu a chvíli pozoruje vlakové soupravy, které přijíždějí a zase mizí v dálce jako pára nad hrncem. Celé nádraží vypadá jako mraveniště, setkávají se tu stále dokola cizí a neznámí lidé a přesně tady se Eva cítí dobře. Stejně jako ráno se zhluboka nadechne a tentokrát pronese: „Už dnes!“

Eva schází po schodech ke kolejišti, ale nemíří směrem k nádraží a nástupišti, nýbrž právě naopak, vzdaluje se od cestujících směrem k zapadajícímu slunci. Stále pokračuje, dokud si není jistá, že ji nikdo nepozoruje. V tu chvíli slyší vlak, na který čeká. Pomalu si sedá na koleje, hlavu v dlaních a plačíc očekává soupravu, která ji odveze tam, kam nejvíc ze všeho chce. Dusot kol je slyšet čím dál hlasitěji, až je to k nevydržení. Ovane ji vítr, je připravená, ale najednou se zdá, že zvuk dusajícího vlaku se zase vzdaluje. Eva přemýšlí, jestli už je to všechno za ní, jestli už je někde jinde, a tak zvedne pomalu hlavu a vidí svůj vlak, jak mizí v dáli… Nezdá se jí to všechno? V tu chvíli jí to ale dojde, do skládačky zapadne poslední kousíček a polije ji studený pot. Vlak projel po vedlejší koleji. Zmateně se rozhlíží kolem sebe a pociťuje velké zklamání. Jak mohla takhle zklamat sama sebe? Chvíli ještě sedí na kolejích a nemůže tomu uvěřit. Po nějaké době se však konečně zvedá, oprašuje si oblečení a vyráží směrem na autobus, který ji odveze zpět do stereotypu. Ještě se ale zastaví na mostě, zahledí se na nádraží a řekne si: „Už zítra!“
_____________________________________________________________________________________

Váš Andreják