neděle 8. října 2017

Tour de jižní Čechy - Třeboň a okolí

Druhou zastávkou naší zářijové dovolené byla Třeboň. Město, kde nutně musíte ochutnat kapra, jít se podívat k rybníku, Schwarzenberské hrobce a nafotit si aspoň tisíckrát to překrásný náměstí. Nám se tohle všechno povedlo hned první den a k tomu jsme přidali i plno dalších zážitků a míst. A já vám to dneska všechno ukážu, tak jdeme rovnou na to..




3denní pobyt v Třeboni startujeme u Bílého koníčka. Pokud jste neviděli díl Ano, šéfe, kde hlavní roli hrál právě tento hotel s restaurací, tak vám to asi nic moc neřekne, ale pro nás to znamenalo, že tam se prostě musíme bezpodmínečně najíst. Tak díkybohu, že jsme si to vybrali hned první den, protože to bylo bohužel stále tak špatný jako za návštěvy Pohlreicha.


Aspoň, že jsme tam nebyli ubytovaný a nakonec vybrali jiný hotel na náměstí a to Zlatou hvězdu. Musím říct, že se mi tam spalo moc dobře, naprosto pohodlné postele a ty luxusní snídaně? Fakt doporučuju. Okna jsme měli na náměstí a díky tomu, že jsme tam byli už po sezóně, tak rozhodně nebyl slyšet ani žádný hluk z ulice.





Jak už jsem hned v úvodu zmiňovala, tak jsme první den proběhli ty nejdůležitější místa. Došli jsme k rybníku Svět a poté pokračovali do Domanína k Schwarzenberské hrobce, která mi teda naprosto učarovala. Dovnitř jsme se nedostali, protože bylo zrovna pondělí, ale i z venku to byl vážně zážitek. U rybníka cestou zpět jsme pak nafotili pár fotek a plánovali si, jak sem zajdeme na západ slunce. Já to asi ani nebudu zbytečně protahovat a rovnou vám vyklopim, že sunset jsme prožrali. Ano, je to tak, prošvihli jsme ho v restauraci přímo kousíček od Světu na naprosto hnusný večeři. Jídlo nestálo za nic, tak jsem si tam aspoň nafotila interiér.






Pivovar, kde vařej Regenta :)








Hrobka






A tady radši nejezte








Druhý den jsem měla svátek, tak jsme se ho rozhodli oslavit výletem po okolí. Nakonec jsme nasedli na vlak a vydali se do blízké Lužnice. Musím říct, že horší počasí jsme si snad ani nemohli vybrat, protože strašně fučelo, byla taky dost zima a modlili jsme se, aby nezačlo pršet. Tohle všechno se ale kolem oběda zlomilo, takže jsme nakonec sundávali bundy a pařili se na sluníčku :D. Trochu apríl :D.







Tyhle lístečky jsem měla na batohu až do včerejška :)

















žabička

ňuňu








Z pár kilometrové procházky se nakonec stala trochu túra, ale aspoň mi na památku zbylo hodně fotek. Kuba mi dělal super podzimní fotky s padajícím listím, při jejichž focení jsem se málem zmrzačila, došli jsme k největšímu rybníku ČR a to Rožmberku, viděli naprosto roztomilý malý žabičky a když už jsem pajdala z posledních sil, připravil si Kuba to nejvíc největší překvapení.

Úplnou náhodou jsme totiž došli do Záchranné stanice pro volně žijící zvířata přímo v Třeboni. I když jsem už měla hlad jak vlk, tak jsem pookřála a nakonec jsme tu strávili hodně dlouhou dobu. Nešlo prostě odolat. Kde jinde můžete být takhle blízko všem těm našim volně žijícím zvířátkům, aniž by před vámi utíkala? Kde jinde se můžete vyfotit na metr od malých Bambiů, nakrmit veverku z ruky a prohlídnout si obrovská káňata? I když to Kuba vůbec neplánoval, tak mi nakonec připravil ten nejkásnější dárek. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek. A vy, pokud se do Třeboně vydáte, tak se tu nezapomeňte taky stavit. Vstupné je dobrovolné.












Večer jsme se ještě vypravili na bowling, kde jsme nakonec byli celou dobu sami :D. Jelikož mě letos čeká firemní večírek právě na bowlingu, musím pořádně natrénovat. No, první hru se mi podařilo prohrát jen o 2 body, pak už mě Kuba začal pořádně drtit :D. I tak jsme si to fakt užili a celkem brzo zapadli do peřin, jelikož další den už nás čekal opět přesun do naší poslední destinace. Tou byl Jindřichův Hradec, ale to si necháme zase na příště :)














Na závěr si ještě dáme výčet toho, co jsme nestihli. Nepodívali jsme se na zámek, i když jsme ho měli doslova za barákem. Nepodívali jsme se ani do místního divadla, protože ho bohužel zrovna opravovali. Nenafotili jsme si východ slunce u rybníka, protože ten den, co jsme se tam vydali, bylo samozřejmě zataženo. Já jsem si ani nedala pořádnýho kapra, protože po tý zkušenosti z restaurace u rybníka jsem se už trochu bála :D. Ale nevadí, já věřím tomu, že se sem ještě určitě vrátíme!

Užijte si klidnou říjnovou neděli a zase brzy se těším na čtenou.

Váš Andreják

středa 4. října 2017

V září 2017 jsem přečetla

Poslední slunečné dny se mi díky rýmě podařilo využít k tomu, abych nafotila tenhle článek. Bohužel jsem totál odpadla hned po návratu z dovolené, takže jsem si už neriskla vyrazit ven a nafotit les. Ale všechno zlé je pro něco dobré, tak mám díky tomu aspoň památku v podobě článku :D.

V září jsem tomu podle počtu knih moc nedala. Ale ani mě to moc nepřekvapuje, jelikož celý poslední týden jsme lítali po výletech, takže čtení se konalo max. na 20 minut denně před spaním. Celkem jsem tedy přečetla 4 knihy, což je 1388 stran. Počítám s tím, že teďka od října se to zase pěkně rozjede, i když zas na druhou stranu mě čeká ještě jedna dovolená... no uvidíme, jak to nakonec dopadne. Svoji knižní výzvu na tenhle rok každopádně s přehledem stíhám, protože do vysněných 50 knih mi jich zbývá přečíst už jen 6 :)

Teďka si ale pěkně shrneme to září:



Dám ti slunce
Dám ti slunce je jedna z knih, kterou jsem si pořídila na základě vysokých hodnocení. Všichni o ní pořád tak strašně básnili, že jsem si ji prostě musela taky koupit. Pak mi asi rok hnila v knihovně a teďka na ni konečně přišla řada. A jsem ráda, že jsem se k ní dostala až teďka po létě. Tohle je totiž jedna z těch knížek, kterou si musíte dávkovat postupně. Děje se v ní tolik, krásného i zlého, že si musíte dávat pauzy na to, abyste to vstřebali.



Příběh je vyprávěný z pohledu dvou osob, dvojčat, z různé časové perspektivy. Zatímco část od Noaha je vyprávěna v minulosti, část Jude v současnosti. Musím říct, že to tomu dodávalo neuvěřitelné napětí. Kapitoly byly sice dlouhé, ale dalo se v nich orientovat. Nechápu, že s tím mohl mít někdo problém, pravděpodobně se jen dostatečně nesoustředil na čtení.


Je znát, že autorka si dala na psaní opravdu záležet. Všechno promyšlené do detailů, na sebe navazující, muselo to dát neuvěřitelnou práci. Co oceňuji nejvíc je to, že jsem byla opravdu napnutá do poslední chvíle. Jak to dopadne, co se vlastně stane. Pokud si chcete přečíst opravdu silnou YA knihu, tak tohle je skvělá volba. Zpracovává sice taková ta klasická témata jako dospívání, sourozenecké rozepře, smrt v rodině, ale naprosto "krásným" způsobem. Opravdu klobouk dolů.

Ve stínu černých ptáků
Ve stínu černých ptáků skončilo u nás v LK za směšných 19 Kč. Má dost divnou obálku a původně jsem hodně rozmýšlela, jestli si ji koupit nebo ne, ale ta cena mě udolala. No ještěže tak! Jota totiž ještě ani jednou nezklamala a tato kniha není výjimkou. Tohle bylo totiž absolutně totálně úplně něco jiného, než co jsem kdy doteď četla.


Nadšení ale nepřicházelo hned po rozečtení. První část knihy jsem si říkala, co to proboha je. Rozjezd byl opravdu hodně pomalý a už jsem si říkala, že snad knihu odložím. Dozvěděla jsem se sice plno zajímavých informací z první světové války, ale kde je to tajemno, o kterém se furt mluvilo? A pak to přišlo.


Najednou se tam dělo tolik věcí, tolik tajemných věcí, hororových, válečných, fantastických. Až jsem to skoro nestíhala vstřebávat a musela jsem si opět dávat povinný pauzy. Co mě ale naprosto dostalo byl úplný konec a vyřešení toho všeho. Mám pocit, že v tu chvíli jsem asi musela prodělat nějakej šok. Tolik mě to zasáhlo! V tu chvíli přišlo totální znechucení z válek, že jsem sama ze sebe byla překvapená. Nikdy jsem o tomhle tématu tolik nepřemýšlela a tahle kniha mě k tomu doslova donutila.



Myslím, že byl dobrý tah nasadit jako hlavní hrdinku 16letou dívku a vyhrát si s grafickou stránkou knihy. Možná se díky tomu tento příběh dostane i k mladším čtenářům, a tak se o tématu války a jejím dopadu také něco dozvědí. Přece jenom i já už patřím do generace nadbytku, pohodlí a války známe maximálně z filmů. Doufám, že se Ve stínu černých ptáků dostane k co nejvíce čtenářům.

Sladké zapomínání
Sladké zapomínání měla být původně odpočinková kniha. Dle obálky i názvu to tak odpovídalo, ale recenze na cbdb.cz mě hrozně mátly. Jaký silný příbeh? Jaké závažné téma? A tak jsem se do toho pustila. A popravdě byla celkem zklamaná, protože to byl přesně TEN klasickej romantickej příběh o ničem. Navíc strašně vleklej. Mám pocit, že dokonce snad prvních 100 stran bylo fakt utrpení. Ale rozhodně se vyplatilo vydržet, protože pak konečně přišel ten VELKÝ příběh.


A ano, bylo to silné, závažné a strhující aneb obrovské překvapení schované do slaďáku. Hlavním tématem bylo nakonec pátrání po tom, kdo vlastně jsme. O tom, že se náš život během pár okamžiků může naprosto otočit a o tom, že 2. světová válka se nás může dotknout i v dnešní době. Aniž bych chtěla, tak mě čím dál víc dohánějí válečné příběhy a nakonec ani tento nebyl výjimkou, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo.


Na konci se samozřejmě dočkáme i toho slaďáku, ale rozhodně to není stěžejní část příběhu. Já za sebe knihu určitě doporučuji. Úžasné čtení, u kterého se opravdu hodně věcí dozvíte.

Rudá jako krev
Rudá jako krev je první díl z trilogie, kde hlavní postavu ztvárňuje 17letá Lumikki (což je jen tak mimochodem finsky Sněhurka :D). Všechny tři knihy jsem sehnala u nás v LK za 29 Kč/ks a pořídila jsem si je hlavně kvůli tomu, že je to YA a taky samozřejmě kvůli tý naprosto boží obálce! Když jsem přemýšlela, co s sebou na dovolenou, rozhodla jsem se právě pro první díl téhle série a musím říct, že ze začátku jsem z toho byla celkem zklamaná.


Celá kniha je psaná hrozně zvláštním stylem. Chybí např. uvozovky v přímé řeči, ale na to jsem už byla zvyklá u Etty, horší problém pro mě bylo to, že celý jinak hodně zajímavý příběh byl napsaný jakoby z rychlíku. Vše hrozně uspěchané, nakousnutých několik témat, která nejsou dořešena (tak trochu doufám, že to tak bude v dalších dílech), nejsou pořádně vykresleny charaktery. Možná jsem jen čekala něco víc, nějaké to pořádné severské krimi (na které odkazuje obálka), bohužel toto ve mně žádné extra emoce nevyvolalo.


Potom, co jsem si ale zvykla na ten specifický styl, se to začalo zlepšovat. Přestala jsem očekávat bůhví co a nakonec z toho byla celkem zajímavá záležitost. Hlavně se mi líbilo, že jsem do poslední chvíle netušila, jak to dopadne, jak se to celé vyřeší, co bude vlastně na další stránce. I to rozuzlení ale samozřejmě proběhlo velice spěšně. No, dám si teďka od Lumikki asi chvilku pauzu, ale rozhodně se těším na další díl.

Říjen jsem odstartovala ve jménu poezie. Ano, ano, je to tak. Já velký antitalent na básničky jsem rozečetla Stébla trávy. No sama jsem hodně zvědavá, jak se přes to přelouskám. Poté mám v plánu s Marge Panenku z kostí, když už se blíží ten Halloween :D. Mám připraveno plno knih, které chci přečíst, ale víte sami, jak to je. Tohle prostě nemá cenu plánovat. Každopádně počasí nám celkem přeje, tak snad těch knih bude hodně!

Užijte si středu, já právě valím na snídani s kámoškou.

Váš Andreják
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...