Příroda je všechno 🌲🌱🌳🌿

Pamatuju si to, jako by to bylo včera, když jsem jako malá jezdila s babičkou a dědou na chalupu. Jelo se tam cestou necestou, v zimě se tam skoro ani dostat nedalo, neustále byl problém s vodou a byl tam neuvěřitelný klid. Ještě, aby ne, když tam tenkrát stála tři stavení, všude okolo byly louky, pole a lesy a naprosto pohádkový výhled do údolí.
Chalupu už bohužel nemáme, ale ve mně tím vyrostla láska k tomu veškerýmu klidu, k zeleni, k přírodě.

O 20 let později bydlím na vesnici, v podstatě krok do přírody. Z jedné strany louky a řeka, z druhé strany lesy.

Už bych neměnila a víte proč? 

Protože tohle všechno je můj život. Součást mě, bez který si to žití už ani nedokážu představit.

Miluju, když se po zimě příroda probouzí. Když začínaj cvrlikat ptáci, řeka se bouří, boří se led a všechno je po té tiché zimě tak neuvěřitelně hlučné. Když se začínají objevovat první kvítka a tráva začíná zelenat. Když se najednou i lidi začínají víc usmívat, vyrážejí ven na kole nebo na bruslích. Když se začínají uklízet cesty a ve vzduchu je cítit jarní déšť.

MILUJU TO! 

🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿🌲🌱🌳🌿

Nejradši ze všeho mám ale lesy. Jehličnaté, listnaté, smíšené ... všechny jsou úžasné. Jehličnaté svoji neuvěřitelnou vůní, listnaté zase svým typickým šustěním listí, když zafouká vítr.

Les je lék na všechno a kamarád v jednom, jen se podívejte:

Když je v létě hic na padnutí - jdu do lesa.

Když je v zimě kosa jako blázen - jdu do lesa.

Když je mi totálně na nic - jdu do lesa.

Když se nemůžu nadechnout - jdu do lesa.

Když si chci v klidu číst - jdu do lesa. 

Les totiž hřeje, chladí, léčí a pomáhá. Na nic se neptá, nepomlouvá, zbytečně nedává nežádoucí rady. Jen tak tiše šumí a naslouchá.

Přiznávám se, že si v lese často broukám nebo zpívám. Ne nijak nahlas, spíš takový to, jak máte pocit, že si něco mrmláte v duchu a pak najednou zjistíte, že se to mrmlání přeneslo do prostoru. Asi je to falešně, ale les ani necekne. A pak se hodně divím, když náhodou potkám dalšího člověka. Nějak ho v tom tichu nečekám. On na mě ale taky nijak nereaguje, sám si totiž prožívá tu svojí vlastní rozmluvu s lesem a nějaká falešně zpívající bláznivka ho v tu chvíli nezajímá. V lese by se člověk snad i naučil mít rád lidi. Možná.

Já to ale radši nebudu uspěchávat. Zatím mi stačí klid a ticho pod stromy, nekonečný prostor na loukách a tichá hladina řeky. A pár pejskařů :)

Krásný předjarní víkend!

Váš Andreják