Březen - měsíc knihy ... anebo taky ne

Plán na začátku měsíce zněl jasně. Chci pokračovat v tom svém čtenářském maratonu a užívat si to úplně maximálně. Víc času na čtení než teď už určitě v budoucnu mít nebudu (no... možná jednou v důchodu). A tak jsem začla jezdit na výlety, žeano! :D Veškerý moje snahy o čtení šly tím pádem pěkně do kopru a já se hned s první knihou crcala 12 dní! 12 DNÍ!!!

Chápete to?

Pak jsem trochu nabrala druhý dech (pár dní pršelo :D) a já se uklidnila. Taky jsem se sešla s kamarádkou, která absolutně nechápala, že mám přečteno od začátku roku už 18 knih a ona nemá ani jednu. To jsem se uklidnila ještě o něco víc a najednou to šlo nějak samo. Nakonec jsem se za březen dočetla na krásných 5 knih a 1507 stran. A jelikož je na to stále čas, opět jsem se o nich rozepsala trochu víc :)

Vejce a já
Tuhle úžasnou knihu bezkonkurenčně zařazuju do kategorie "když se cejtíš pod psa a máš pocit, že tvůj život stojí za prd, přečti si mě" hned vedle Šťastné knihy. Než jsem začla knihu číst, moc jsem o ní nevěděla a anotace stylu "autorka popisuje svůj život na slepičí farmě v horách" mi taky moc neřekla. Naopak jsem si ještě říkala, o čem těch 200 stran jako bude? O tom, jak ráno vstává k slepicím, nosí jim vodu, stará se o domácnost?

Před Vejce a já jsem bohužel od Betty nic nečetla (kromě paní Láryfáry, ale to je pohádka :). A to byla asi chyba, protože jinak bych se tak blbě neptala. Hned po prvních pár stránkách jsem zjistila, že autorka má úžasný styl vyprávění. Je to vtipné, svižné, nenudí. Samotný příběh je ale na druhou stranu tak tragický, že ani vtipné zaobalení prostě nepomáhá. Knihu jsem si musela dávkovat. Závěr mě "rozsekal" natolik, že nechápu, jak mohla Betty zvládnout dál žít v horách, prakticky bez sousedů, eletřiny, s malým dítětem a bláznivou ženskou v okolních lesích. Fakt jako všechny klobouky dolů. Já bych se zbláznila už dávno.

Samotné historky (pokud si je nedáváte moc do kontextu celého vyprávění) ale rozhodně stojí za to. Člověk se dozví, jaké to je mít opravdu echt vesnický sousedy, jací jsou vlastně doopravdy indiáni (tahle kapitola mi hodně otevřela oči), jak se na horách zavařuje a co to vlastně obnáší žít v divoké přírodě.

Od Betty MacDonald mám v knihovně ještě pár dalších knih a velkou radost mi udělalo taky zjištění, že v LK mají teďka jako novinku pokračování tohoto románu. Má hoooodně podobnou obálku, takže je asi jasné, co vám ukážu v příští várce z LK :D.


Posedlost
Posedlost byla hned od začátku taková ruská ruleta. Absolutně vůbec jsem nevěděla, co z příběhu vyleze, protože recenze na něj byly naprosto tragický. Když jsem se do něj ale začetla, tak mi to zas tak strašný nepřišlo. Tak co si o tom má sakra člověk teda myslet? Knihu jsme četly spolu s Marge v rámci naší čtecí výzvy, jenže ona začala až pár dní po mně, takže jsem se ani neměla s kým poradit. Dilema bylo na světě :D

Bohužel přibližně prvních 120 stránek jsem stejně nakonec dávala za pravdu těm zlověstným recenzím. Strašně ukrutně se to táhlo a děj nikde. Naštěstí ale nepatřím mezi ty, kteří by knihu po prvních nezdarech odložili, takže jsem zatla zuby a pokračovala ve čtení. Nakonec to dopadlo tak, že jsem za jeden den přečetla přes půlku knížky :D.

Moc se mi líbilo prolínaní dvou příběhů z různých časových rovin. Část příběhu vždycky končila v místě, kdy měla gradovat, což parádně stupňovalo napětí. A když se příběhy začnaly protínat, pak to teprve začalo stát za to. Bohužel se tak stalo až někde kolem 280. strany, takže plno čtenářů se k tomuto místu ani nedostalo a předem to vzdalo. Velká škoda!

Miluju knihy, ve kterých se dozvím něco nového, nečekaného, poučím se. Přesně taková je i Posedlost. Upřímně jsem během posledních stran doslova čuměla, co se to zrovna přede mnou odehrává. Abych vám toho neprozradila moc, tak napíšu jen to, že nakonec čtete úplně jinou knihu, než kterou jste číst začali. A to se mi hodně líbilo :)

Na závěr mám jenom jednu radu: Nevzdávejte to předem, protože můžete přijít o úžasný příběh plný zvratů. A to je přesně i případ Posedlosti. Ta kniha stojí za to ji dát šanci a dočíst ji.

Espressologie
Nenáročná jednohubka na jedno až dvě odpoledne s celkem slušným tématem, to byla moje první myšlenka po začtení se do týhle útlý knížky z mýho oblíbenýho CooBoo. Přibližně v první třetině se k první myšlence přitoulala druhá a to ta, že hlavní hrdinka Jane je šíleně sebevědomá, arogantní a nesympatická. Na to, že chodila do posledního ročníku střední, se chovala tak na poslední ročník základky. Naprosto jsem rostla z toho, jak se snažila všechny oblafnout, totálně kašlala na školu ale vlastě i na povinnosti, které měla v práci a co mě vytáčelo snad do největší otáček bylo, jak šíleně často byl používanej Caps Lock na zdůraznění většinou jednoho asi důležitého slova. Občas to bylo i dvakrát na stránku a to mi fakt už drásalo nervy.

Abych ale knihu jen nehanila, tak musím pochválit krásnou obálku a začátky kapitol, na kterých je otisk od hrnečku :). Fakt to vypadá parádně a zaujme to. Taky jsem celou dobu čtení přemejšlela, jestli fakt někde existuje taková kavárna, kde nabízej tolik kafí. Nemyslím si ani, že by samotný příběh byl nějak špatný. Jenže je to takový nemastný, neslaný, neurazí, ale ani nenadchne. Tím, že YA žánr čtu celkem hodně, jsem už zvyklá na "vyšší úroveň". Prostě nejde srovnávat Espressologii s Malými zázraky, takže tohle je asi spíš můj problém.

Příběh jsem měla nakonec dočtený za dvě odpoledne a musím uznat, že i děj začal být ke konci zajímavý. Jenže pak najednou střih a byl konec. Je to fakt škoda, protože když už mě to začalo bavit, tak jsem neměla co číst :D. Knížku bych asi doporučila mladším ročníkům, už jsem na to asi moc stará no :D.

Láska jako z filmu
Za to od Lásky jako z filmu jsem nečekala nic, ale absolutně vůbec nic. Paradoxně jsem se od ní nemohla od začátku odtrhnout a celou dobu jsem si říkala "to je geniální, to je fakt geniální!" Jako prožívat si scény z romantických filmů na vlastní kůži? To jako doopravdy? Úžasné téma, přitom jednoduché, se zápletkou a sympatickou hlavní postavou s originálním jménem. Sorry jako, ale knihu, kde hraje prim Kensington, jsem ještě asi nečetla :D.

Je taky fakt, že hlavní hrdince je skoro 30, takže věkově je mi mnohem blíž než Jane z Espressologie. Asi v půlce knížky jsem měla vážně chuť pustit si všechny ty romanťárny, o kterých se v příběhu furt mluví. Úplně nejlepší na tom bylo, že ty repliky byly naprosto totožné s těmi filmovými. Fakt jsem se u toho skvěle bavila.

Jo, přiznávám, že celkově to bylo až moc sladký, ale to jsem tak nějak čekala, že bude. Ona už samotná obálka je taková hodně "růžová" :D, takže člověk tušil, co to bude zač. Vůbec mi to ale nevadilo. Fakt jsem si četbu hodně užívala a těšila se stránku od stránky na další úryvky z romantických filmů :).

Taky jsem celou dobu přemýšlela, jaktože takováhle knížka skončila v LK. Jo jasně, bylo tam pár překlepů, ale úplné minimum proti tomu, co bejvá normálně, takže tohle rozhodně nemohl být hlavní důvod. Docvaklo mi to až ve chvíli, kdy mi knížku lajkla přímo autorka na IG. Koukám na to a říkám se, že má blbě přezdívku, vždyť na knížce je přece Victoria van TieN a tady mi to osrdíčkovala nějaká van TieM. No světe div se, má to správně, že jo :D. Nějak u nás došlo k omylu a na české verzi knihy je místo M prostě a jednoduše N ve jméně spisovatelky. Docela ostuda, i pro mě, protože jsem všude to její jméno psala blbě :(

Obraz Doriana Graye a Cantervillské strašidlo
Na závěr měsíce jsem si nechala klasiku všech klasik :). A říkám k tomu jenom jedno: Jakože cože?! :D Nechápu absolutně vůbec, jak mi tahle krásná kniha mohla celou dobu unikat. Vyprávění je plné naprosto geniálních dialogů, které jsou zas naprosto plné úžasných myšlenek. Wilde je fakt neuvěřitelnej. Dokáže vyjádřit tolik emocí v přesně trefených slovech, že mi celou dobu akorát tak padala čelist.

Do příběhu Doriana Graye jsem se začetla takovým způsobem, že jsem prostě četla a četla a četla a hltala stránku za stránkou, aniž bych se nudila. Vůbec jsem neměla potřebu přeskakovat stránky a radovala se z dalších a dalších dialogů.

Celou dobu čtení jsem měla fakt nepříjemnej pocit a občas v ději docházelo k takovým zvratům, že jsem sotva popadala dech. Nakonec jsem si musela dávat od čtení pauzy, protože za prvý jsem byla fakt vyděšená a za druhý jsem nechtěla ten úžasný příběh Doriana Graye dočíst.

Nakonec možná líp, že jsem se k této krásné knize dostala až teďka, protože se obávám, že v době puberty, kdy jsem ji jako doporučenou četbu asi číst měla, bych ji absolutně vůbec nedokázala ocenit. Takže doporučuji všem, ale pouze pokud se na to cejtíte. Kdyžtak koukněte na nějaké recenze a třeba si přečtěte úryvek, než do toho skočíte po hlavě a pak zjistíte, že to zatím pro vás není. Tahle kniha si rozhodně nezaslouží špatné hodnocení.

Ke konci března jsem rozečetla další knihu a tentokrát jsem si vybrala YA Dreamologie, tak jsem zvědavá, co na to nakonec řeknu a napíšu :)). V půlce dubna odlétáme do Vietnamu, takže těch knih už rozhodně nebude přečtených tolik, ale i tak se těším, až vám o nich na začátku května něco málo sepíšu. Teďka ale vyrážím ven, když je to jaro konečně v plném proudu :D.

Užijte si víkend!

Váš Andreják