Co všechno mi přinesla výpověď?

Už je to skoro 5 měsíců, co jsem "byla donucena" si dát tak trochu oddych. Budu se už po miliontý opakovat, ale opravdu jsem za to hodně vděčná. I když to ještě není kdoví jaká dlouhá doba, tak si myslím, že mi za tu dobu dost věcí došlo, srovnala jsem si priority a rozhodla jsem se vám o tom něco napsat.

Nejhorší pro mě vždycky bylo, že jsem musela dělat práci, která nebyla tím, co bych doopravdy dělat chtěla. Vím, že to tak bohužel má stále více lidí, ale já jsem se rozhodla s tím něco dělat. Po dni stráveném v takovéhle práci jsem byla většinou úplně vyšťavená, netěšila jsem se už ani na to divadlo, které mě večer čekalo a jediné, co mě zachránilo byla postel a ticho. Nemluvit, nepouštět televizi, jenom potmě ležet a odpočívat.

Po výpovědi konečně přišla změna. KONEČNĚ!

Mojí velkou povahovou výhodou je to, že pro mě samotná výpověď není koncem světa. Naopak ji považuji za začátek něčeho nového, velkého a úžasného. A tak, jak jsem si to celé vysnila, tak to vlastně i nakonec bylo a stále je.

Jen se podívejte, jak mi "změnila život":

- dělám, co mě naplňuje

Sním, čtu, fotím, píšu, hodně spím, plavu, chodím do lesa, cestuju. Teďka navíc přibudou brusle, kolo a longboard. Jaro, už se na tebe těším! :D

- relaxuju a dávám se dokupy zdravotně

Skoro celý rok 2015 zdravotně nestál za nic. Kotník v řiti, zánět žil, vyhozená plotýnka. 2016 taky nic moc, zablokovaný zády, psychicky úplně vyřízená, zvyšující se váha. Zjistila jsem, že všechno bylo opravdu tím stresem, co jsem v práci měla. Jím totiž stejně, hejbu se možná trochu víc, ale nijak extra a od té doby žádné problémy se zády a váha jde dolů. Všechno je to asi fakt o hlavě. Vím, že se o tom mluví všude, ale dokud si to člověk nezkusí na vlastní kůži, tak nemůže soudit. Hodně mi pomohla příroda, což asi taky čtete všude, ale je to prostě fakt. Les je všelék na všechno, ale to jsem vám už psala v jiném článku :).

- jsem sama sebou

Bohužel jsem často dělala práce, kde člověk musel hrát hrozné divadlo. Díky tomu jsem se naučila tak výborně lhát, že jsem pak už ani sama nevěděla, co je pravda a co lež. Bylo to šílený, došlo to do fáze, kdy jsem fakt ani nevěděla, jestli jsem teda spokojená nebo ne, jestli se mám dobře a měla jsem furt nahozenej americkej úsměv. Doma jsem to pak shodila a chudák Kuba to kolikrát fakt hnusně odnesl. Teďka už jsem snad zas normální :D. Žádná přetvářka, protože společnost si to žádá, prostě když je mi blbě, tak je mi blbě a nemusím dělat, jak je ten den žůžovej! :D

- rozhoduju si sama o sobě - co chci, kdy chci, s kým chci

Co vám budu povídat. Je to fajn být pánem svého času. I povinnosti najednou nejsou tak šílený, když si je správně rozvrhnete. Snažím se předem plánovat a když něco nevyjde, nevadí, zkusím to zas zítra. Nakonec ale většinou stihnu těch aktivit za den víc a je to super pocit, když večer usínáte s tím, co všechno jste za ten den stihli.

- nesnažím se vyjít vstříc všem a zpomalila jsem

Zpomalila jsem natolik, že si kolikrát říkám, jestli duchem nežiju někde v Jižní Americe. Když se mi prostě něco nechce, nenutím se do toho. Plno lidí by se se mnou chtělo vidět a povídat mi o svých problémech. Pokud na to nemám náladu, tak prostě odmítám. Tak nějak mi dochází, že tohle je můj život, já si o něm rozhoduju, já si v něm řeším svoje problémy. Dřív to vypadalo tak, že abych všem vyhověla, tak jsem denně měla i několik schůzek s "kamarádkama", aby se mohly vypovídat. Ony odcházely s čistou hlavou, zato ta moje byla totálně plná. Kolikrát to dopadlo, že jsem se musela nechat zatloukat a týden nebyla schopná s nikým mluvit. Teďka už tomu předcházím :).

- konečně mám pocit, že mě život baví

Konečně se ráno nebudím s pocitem, že ten den nebude stát za nic. Ve stresu, co mě všechno čeká, co musím zařídit, kam zavolat, s kým se sejít. Ty povinnosti samozřejmě nezmizely, ale dalo by se skoro říct, že se na ně těším. Nejsem totiž totálně vyřízená z práce, kterou nesnáším, a další aktivity, co mě čekají, si konečně užívám. Asi je to taky tím, že se nebudím budíkem. Sama od sebe vstávám kolem 8-9 a je to fakt parádní. Né nadarmo se říká, že ráno dělá den. Potvrzuji!

Kdybych to měla rozdělit přímo na měsíce, tak by to vypadalo asi takhle:

listopad - nastoupila jsem na brigádu do LK, odjela do Paříže, připravovala se na Vánoce a začala se scházet s lidma, které jsem dlouho neviděla

prosinec - pokračovala jsem v brigádě v LK, maximálně si užívala Vánoce a odjela na chalupu

leden - začala jsem chodit plavat, hodně číst a psát a hlavně jsem se pustila do mega úklidu

únor - hodně jsem fotila, pokračovala v plavání a stále četla a uklízela, jela na první letošní výlet

březen - odstartovala jsem pořádně výletní sezónu, opět začala chodit na velké procházky, začala bruslit a jezdit na prkně a přidala k tomu i nějakou kulturu

A to mám v podstatě to nejlepší teprve před sebou a hafo mě toho ještě čeká.  

Po tom, co jsem všechno zažila (a co teprve zažiju!) rozhodně doporučuji každému, aby si aspoň jednou za život takovýhle ozdravný oddych taky dopřál. Samozřejmě pokud děláte práci, která vás baví a naplňuje, máte při ní čas i na koníčky, kamarády a třeba cestování, pak není co řešit. Já doufám, že se jednou takové práce taky dočkám, abych si tyhle pauzy nemusela dělat tak často a hlavně v takovém měřítku. Pomalu na tom začínám pracovat, tak mi prosím držte palce, ať to dopadne :)

Krásný zbytek víkendu!

Váš Andreják