Ve Vietnamu jsem si třeba uvědomila, že bych asi fakt nemohla bydlet v jiném zeměpisném pásmu, než kde leží ČR. Miluju střídání ročních období (i když v únoru už mám tý zimy většinou fakt plný zuby), miluju naši přírodu, naše smíšené lesy, květiny, které u nás rostou. To, že tu nemáme ty obrovský hmyzáky ani mega jedovatý hady.
To, že se můžeme normálně nadechnout.
A právě tou přírodou jsem se nakonec dneska rozhodla začít. Je to prostě momentálně asi ten hlavní důvod, proč jsem se tak těšila zpět do ČR.
1. příroda
Víte jaká to je paráda jít se projít do lesa a nemuset se bát, že vás potká nějaký fakt jedovatý zvíře? Že vás furt neotravujou moskyti a jiná podobná havěť? Že máme stromy a dokonce celé lesy? Že nemáme furt sežehnutou žlutou trávu? Že plno zvířat potkáme ve volné přírodě a nemusíme se bát, že nám je přímo před očima zabije nějakej pytlák?
Já tohle všechno oceňuju čím dál víc. Oceňuju taky to, že nejsem furt zpocená a ulepená, že u nás prší a když zaprší, tak to všechno tak krásně voní a zelená. Miluju naše řeky a rybníky, hory a údolí. Nějak se toho prostě nemůžu nabažit.
2. jídlo
Abych to hned na začátku uvedla na pravou míru, tak nejsem vůbec zastáncem české kuchyně. Teďka myslím tu klasickou těžkou s omáčkama a knedlíkama. Co ale na český kuchyni miluju, je ta její rozmanitost. Nejedou vám houskový knedlíky? Nevadí, hodíme k tomu brambory, těstoviny, bramborový knedlíky, rýži, kuskus, bulgur .... prostě cokoliv! Skoro vždycky se naše jídla dají nakombinovat tak, aby se najedl každý, každé jídlo má svoji specifickou chuť a je tolik možností! A přesně na tohle se vždycky domů těším.
3. klid
Ačkoliv by se do tohoto bodu mohl zahrnout klid obecně - ve městě, na ulicích, je tu míň lidí atd., tak já mám na mysli hlavně ten svůj vlastní, duševní klid. Přece jenom pokud jedete na delší cestu, musíte počítat s tím, že v příštím měsíci nebudete ani jeden den sami. Nebudete moct dělat ty svoje každodenní rituály, na který jste zvyklý a budete se muset přizpůsobovat. Já když se po delší době vracím domů, tak se těším, až zase najedu na ty svoje zvyky. Někdo si konečně zas bude moct dávat každý den po obědě kafe, někdo se těší, až vyběhne ven se psem na procházku, já se těšim, až zalehnu do postele (nebo teďka i ven) s knížkou.
4. čeština
Musím říct, že takhle moc jsem se ještě nikdy na češtinu netěšila, jako právě při návratu z Asie. Přece jenom angličtina, němčina nebo španělština jsou jazyky, na které jsou naše uši zvyklé, které nám i dobře znějí. Když ale slyšíte nonstop 24/7 ukňouranou vietnamštinu, z který navíc neodvodíte fakt ani slovo, už se těšíte na tu svoji milovanou češtinu, kterou jste neslyšeli třeba i celý měsíc. Nejenom, že teda konečně nemusíte pořád přemýšlet v angličtině, takže si odpočine mozek, ale opravdu si odpočinou i uši, který najednou slyšej to, na co jsou zvyklé. Nám se na češtinu podařilo narazit opravdu jen párkrát, možná tak 3x za celou cestu, což je fakt málo.
5. domov
Ačkoliv svůj "duševní" domov si vozím s sebou (tím myslím Kubu :D), stejně se nakonec těším i na ten "materiální". Těším se, až si zas zalezu do těch čerstvě převlečenejch peřin, pořádně se zachumlám, sednu si na náš záchod, naložim se do naší vany, uvařim si čaj v naší kuchyni. A hlavně se těším na toho našeho zlobivýho kocoura! :D
6. čistota
Pokaždý když jsme v zemích podobných Vietnamu, chytám skoro osypky z toho, že nemůžu třídit, že se všude válej haldy odpadků, že potok místo normální barvy je totálně černej a že jim to je všem úplně jedno. Je to fakt škoda, že všechno cpou do igelitovejch pytlíků a tak nějak skoro úplně ztrácím naději, že celá ta naše snaha třídit odpad v Evropě je úplně k ničemu, když vidím v jaký míře to rozjížděj v Asii nebo třeba i v tý Jižní Americe. A přitom zrovna tyhle kontinenty by to potřebovaly nejvíc. Achjo.
Taky se vždycky těším na normální silniční provoz, na to, že zákony a pravidla tu opravdu fungují a platí (aspoň většinou :D), že ke zvířatům se u nás ve srovnání s jinými zeměmi chováme opravdu slušně, na naši evropskou architekturu, na to na jaké úrovni je naše lékařství a taky na to, že pitná voda není zázrak, ale dokonce si můžeme dovolit s ní i splachovat (což si ale teda zrovna nemyslím, že je dobře).
Možná vás překvapilo, že v mém seznamu nikde na předních pozicích nemám rodinu a kamarády. Důvod je takový, že nejsem moc společenský člověk a se všema, kteří chtějí být se mnou v kontaktu i během cestování, ve spojení zůstávám. Píšeme si přes messenger, e-maily, posílám jim fotky atd. Mám v tomhle hodně velkou výhodu, jelikož nepotřebuji živý kontakt, nestýská se mi, nepotřebuju s lidma být naživo. Toho nejbližšího mám většinou s sebou, což mi naprosto bohatě stačí a jsem takto spokojená. Popravdě mě to naopak strašně vysává, když se po návratu chtějí všichni scházet. Nemám tolik energie pro všechny, bohužel.
Během psaní mě napadlo i plno důvodů, proč se naopak nerada vracím a přemýšlím, že vám o tom taky něco sepíšu. Teďka si jdu ale opět užít tu naši překrásnou přírodu a odpoledne budu chvátat do práce.
Užijte si pořádně víkend!
Váš Andreják
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za vaše komentáře a zpětnou vazbu :)
Vždy se snažím na všechny odpovědět, ale kdyby to nebylo hned, tak prosím chvilku vydržte <3