Jak se mi žije s hlubokou žilní trombózou

Ještě na jaře byla moje představa léta naprosto jasná. V plánu bylo koupit si konečně nový plavky, nějaký pěkný pantofle, nosit sukně a šaty, jezdit na kole a na bruslích, chodit na dlouhatánský procházky a celý si to pořádně užít. Teďka momentálně je mým jediným plánem neuvařit se v dlouhých kalhotech a uzavřených botách, pořádně si promyslet, jestli ten úsek, co mám jít pěšky, není až moc dlouhej a hlavně si ráno nezapomenout zapít prášek. 

Učím se žít s HŽT neboli hlubokou žilní trombózou. 

Asi si teďka říkáte: "Cože? Kolik že jí to vlastně je? Vždyť tohle snad mívaj jenom starší lidi, ne?" Popravdě tomu se diví každej, takže mě to už ani nepřekvapuje. U mě bylo na vině více faktorů. Už dřív jsem trpěla na záněty žil, k tomu si přidejte dlouhé lety, sedavé zaměstnání, několik let kouření a užívání hormonální antikoncepce a vyleze vám z toho trombóza jak vyšitá.

A co že to ta HŽT vlastně je?

Jedná se o onemocnění žil a cév, při kterém se vám srazí krev a vznikne tzv. tromb. Mně se sraženina udělala v levém lýtku a nakonec to došlo tak daleko, že jsem prodělala i plicní embolii. To znamená, že se mi sraženina urvala a doputovala až do plic. Celkem často bývá embolie konečná. Mně se to podařilo přežít a ještě s tím zvládnout tři lety. Stalo se mi to totiž ve Vietnamu.

Ve Vietnamu aspoň s nějakejma práškama, který jsem tam měla

Ve Vietnamu jsem samozřejmě byla v nemocnici, kde mi ale vůbec nic nezjistili. Nemohla jsem ujít ani 50 metrů, hned jsem byla zadýchaná a hrozně mi bušilo srdce. Na netu jsem si podle příznaků zjistila, že mám pravděpodobně právě plicní embolii, ale říkej to doktorům a navíc někde, kde nikdo neumí ani slovo anglicky.

Docestovala jsem s tím zpět do ČR, kde jsem myslela, že už nedojedu ani do Hradce, protože mě do toho začala šíleně bolet ta levá noha, kde jsem měla sraženinu (o který jsem ještě nevěděla). Do nemocnice jsem se nakonec dostala až po 3 týdnech a to ještě úplnou náhodou. Šla jsem si ke svýmu obvodnímu lékaři pouze pro výpis z karty pro závodního lékaře kvůli vstupní prohlídce do práce.

na kyslíku :)

Jen tak jsem se zmínila o tom, co se stalo ve Vietnamu a už jsem si to štrádovala do nemocnice. Doktor na emergency mě ale chtěl poslat domů, jelikož jsem už neměla v té době žádné příznaky. I tak jsem si prošla všema možnejma EKG, rentgenama a CTčkama, aby mi nakonec řekli, že "je to tam". Ihned jsem musela sednout na vozejk, dostala jsem flexu do ruky a začali mi hledat pokoj, kam bych si lehla. Paradoxem je, že ještě dva dny předtím jsem si vesele jezdila na bruslích a chodila normálně do práce. I do tý nemocnice jsem si došla po svejch.

Na pokoji jsem ležela ještě s jednou starší paní a mladší slečnou. Docela jsme se pobavily tím, že se jmenujeme stejně :D a musím říct, že díky ní byl ten pobyt mnohem snesitelnější. Sestry mě hned napojily na kyslík, oblíkly mi velice slušivé kompresní punčochy, píchly do břicha fraxiparin a tím začaly moje 4 dny v nemocnici.

punčošky

Jelikož u embolie jde hlavně o to ji odhalit a léčení je pak už celkem jednoduché, tak jsem prostě jen ležela a dostávala injekce. V nemocnici jsem už byla před cca 20 lety, kdy jsem skončila na dětském oddělení po epileptickém záchvatu. Musím říct, že co se týče stravy, tak se za těch 20 let absolutně vůbec nic nezměnilo. Brambory byly echt hnusný přesně jako tenkrát. Víc si toho teda nepamatuju, ale moc se mi tentokrát líbil přístup lékařů. Všichni se snaží být milí, i když vám jdou zrovna oznámit, že máte pravděpodobně krevní sraženinu v srdci :D.

Teďka jsem už přes měsíc doma. Po propouštění jsem ještě absolvovala kolotoč prohlídek. Musela jsem třeba na krev a ultrazvuk, kde vše dopadlo OK (kromě mírně zvýšeného cholesterolu pravděpodobně z těch oslav v bageterii a mekáči těsně po propuštění :D). Ještě mě čeká gynekologie.
Můj šatník se momentálně skládá z dvou kalhot, do kterých jediných se vejdu i s kompresníma punčocháčema, a asi tří páru bot. Každé ráno si musím zapít prášek, který ještě nějakou dobu budu muset užívat. Stejný je to s punčocháčema, se kterýma i spím, a pár měsíců se jich nezbavím. Ze dne na den jsem musela přestat užívat hormonální antikoncepci a přestat kouřit (což ale už několik měsíců stejně nedělám). Sportovat musím začít postupně, takže i když mám jít delší trasu pěšky, tak to pořádně rozmejšlím. V červenci mě čeká kontrola u specialisty, kam musím pravidelně docházet. Naštěstí se nemusím vzdávat svého milovaného cestování, jen si holt musím píchnout před dlouhou cestou injekci do břicha. Díkybohu!

punčošky - letní verze :D

Co jsem ale tímto článkem hlavně chtěla říct je to, abyste si hodně rozmyslely, jestli vážně ta hormonální antikonce a kouření za to stojí. Nechci tady nikoho poučovat, ale ono jde fakt o život. Pokud se na trombózu a embolii přijde včas, tak je vysoké procento úspěšného uzdravení. I tak ale v dnešní době na toto onemocnění hodně lidí umírá. Pokud cestujete a začne vás po dlouhé cestě bolet noha, oteče vám, případně máte problémy s dýcháním a šíleně vám buší srdce, tak okamžitě jeďte do nemocnice. Opravdu to není prdel.

Na závěr se rozloučím úžasnou větou, která vypadla z jednoho z lékařů, který mě ošetřoval a naprosto shrnuje celou tuhle patálii:

"Základem je plicní embolii přežít!" 

A já se už těším, až příští rok 27.4. oslavím svoje první narozeniny :)

Parádní start nového týdne vám všem.

Váš Andreják